Tenkrát, ve středu Evropy

Co se stalo potom: Srpnová okupace to nastartovala, a následná normalizace, vyfutrovaná dvacetiletou dočasností pobytu cizích vojsk na našem území to vycizelovala k perverzní dokonalosti: vnutila totiž lidem dilemata, o nichž by za normálních podmínek, v demokratickém svobodném světě, nikdy nepřemýšleli: vstoupit či nevstoupit do strany, do uličního výboru, do SSM, do Svazu československo-sovětského přátelství, podepsat cosi někde na policii, okrádat stát a neokrádat rodinu, šmelit se zbožím, pašovat tvrdou valutu v podprsence... A také - emigrovat či zůstat. Hudebník Jiří Cerha toho o emigraci moc nenamluví, ale z jeho hlasu, i z jeho mlčení, slyšíme i teď, po letech ten žal.

Jiří Cerha: "Moji všichni kamarádi prchali. Moji nejlepší kamarádi, s kterými se stýkáme dodnes...Tahali mě s sebou, ale já jsem nemohl matku a a babičku tady nechat... to prostě... bohužel... to nešlo."

František Bublan, dnes poslanec, za komunistické minulosti chvíli kněz, chartista, dělník. Je člověkem střízlivého slovníku, ale stejně z jeho slov mrazí.

František Bublan: "Potom přišla doba tzv. normalizace... pro mě osobně to bylo velké zklamání. Musím říci, že jsem to prožíval možná ještě silněji, než rok 68. Protože jsem kolem sebe viděl, jak někteří lidé - se mění. Jak žili v šedesátém osmém, jaké měli postoje, a najednou své postoje měnili, báli se o něčem mluvit, báli se s někým setkat... Skutečně - to byla doba, kdy český národ šel do kolen."

Je to velice draze zaplacený poklad národní zkušenosti, říká profesor Tomáš Halík.

Tomáš Halík: "To víte, komunismus a všechny tyto ideologie zase znovu zdvihají hlavu... a my budeme čelit nejrůznějším, pravděpodobně ekonomickým, obtížím, takže není divu, že se zase budou ohřívat ty ideologické polévky marxismu a leninismu. A možná generace, která potřebuje vždycky nějakým způsobem protestovat, bude pošilhávat i po těchto ideálech. A proto je třeba, aby viděli, kam to prostě vede!"

"...beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka... zavírej vrátka..."