Tak vám, gorily, pěkně děkuju...
Povzdech (cosi jako klap-klap-cvak-buch-ťukyťuk) vydral se mi z klávesnice a cítím, že bude nezbytné uvést jej na pravou míru. Nehodlám si tentokrát stěžovat na šílenství, které člověka obvykle, coby věrný druh, provází pracovním dnem, jen si dovolím v krátkosti popsat změny, k nimž díky takové trochu jiné reality show došlo v procesu našeho obvyklého ranního vstávání.
Bylo nebylo, za devatero pražskými obvody žila v jistém drahém, lež obyčejném obecním domě, postaveném v padesátých letech mozolnatými dlaněmi trestanců (za laskavého dohledu bolševických biřiců), duchem mladá rodina. Přestěhovala se do tohoto relativně klidného koutu z úplně opačného konce našeho hlavního města ve chvíli, kdy se blížil porod druhé dcery. Po několika letech chabého a přerušovaného spánku se noční život zakladatelů rodinné buňky stabilizoval. Mladší dcera dospěla do věku, kdy mohla být přesunuta do dětského pokoje za svou o dva roky starší sestrou a v ložnici se rozhostil klid, mír a pravidelné oddychování - spáčů. Hlava rodiny byla sice nucena párkrát za noc vstát a jít uchlácholit těžkými sny přepadeného potomka (emancipovaná žena podobné aktivity povětšinou odmítala s oprávněným poukazem na to, že pokud se jednou vzbudí, již nezabere), přesto se nevzmohla na větší odpor (ona hlava rodiny), ba byla docela potěšena, když po několika málo následujících letech splynulo ze rtů milované přání dalšího, tedy již třetího roztomilého a veselého porodu. A protože přání drahé polovičky bylo a jest muži onomu rozkazem, uzřela v krátkém čase světlo světa třetí dcera.
Je roztomilá (jako starší sestry), hezká (jako starší sestry), chytrá (jako starší sestry) a ... velmi živá (jako byly starší sestry v dobách I. a II. dětské postýlky). I běhal muž nyní do dětského pokoje tišit noční motýly s nejmladší radostí v náručí a shledal, že spáti je možné i za chůze. Avšak i tyto časy byly zdárně překonány. Nejmladší z dcer již nemusí být nošena potemnělým bytem a uspávána pravidelným pohupováním v náručí, sama si totiž několikrát za noc vyleze z postýlky, aby se otci svému přeplazila přes obličej a zaujala místo mezi ním a maminkou. To celé, včetně návratů do svého pelíšku, praktikuje v nepravidelných intervalech, vyžadujíc v přestávkách mezi přesuny různé drobné úsluhy, jako podání dudlíku, lahvičky s pitím apod. Obvykle tak okolo šesté hodiny ranní prohlašuje, že jest již "vypinkaná", a snaží se o tomtéž přesvědčit také ostatní členy domácnosti.
Donedávna se ještě dařilo udržet ji v ložnici, někdy dokonce znovu usnula. S tím je teď ale bohužel konec. Díky Moje a ostatním gorilám opouští urychleně ložnici, budí sestry a v obývacím pokoji pouští televizi, aby usazena na koberci čekala na "opičky". Tehdy její tatínek, rozespalý a mátožný, protože na lože se odebírá tak v jednu až druhou hodinu popůlnoční, vypotácí se z vyhřátého lože a snaží se nevnímající a nyní už všechny tři dcery přikované ke gorilímu pavilonu přesvědčit, aby si v zájmu svých zdravých močových měchýřků "vzaly" punčocháče nebo alespoň ponožky. Současně se sám obléká, vaří rodině ranní čaj a kávu, kontroluje po noční šichtě počítač, s nímž se již nějakých 5 hodin nepolaskal a těší se na polovinu ledna, kdy tak trochu jiná reality show skončí. Noci budou kratší, v práci bude víc času ... na další projekty a děti, byť je to nepravděpodobné, budou snad spát déle. A teď řekněte upřímně, divíte se mu?
