Světlo

Bývají chvíle, kdy země je pustá a prázdná jako kdysi na počátku. Jako v jakémsi bezčasí. Není den ani noc. Světlo ani tma. Všechno se zdá být nesmyslné. Není se čeho zachytit. Když mne sevře nemoc a strach, jako by stromy opadaly, barvy vybledly a lidské tváře ztratily výraz. Když se rodina rozpadá, vzájemné neporozumění houstne a jen se každým dalším kontaktem utvrzuje, jako by se celý svět proměnil v šedohnědou bažinatou krajinu, kde se nelze orientovat, kudy nelze jít. Když totalitní režim vytrvale člověka ponižuje, jako by se vše zploštilo a ztratil se výhled. Hluboká hospodářská krize, válečný konflikt, dlouhodobá ztráta zaměstnání, přehlcenost světem mrtvých věcí, které se nabízejí, podbízejí, vnucují, to vše vede k otupělosti a beznaději. Bývají chvíle, kdy země je pustá a bezvýhledná. Prázdnota, propastná tůň bez dna, od něhož se prý lze odrazit. Vznáší se ještě nad námi Duch Boží? Věříme, věříme, že ano. Tenhle svět je Boží. Pustota a prázdnota jsou přechodným stavem.

Z té víry, z té touhy voláme: „Budiž světlo!“ Více světla, chceme světlo! Ale není v naší moci světlo vyvolat. Sebevětší úsilí, přání, touha nic nezmohou. V pokoře se tedy opravujeme: „Pane Bože, ať je světlo! Bože, pomoz!“

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh je iniciativní, kreativní. A není tu žádné proč a k čemu a kdy. Tak prostě. Tak zčistajasna přichází dar světla. Boží slovo prolamuje panství prázdnoty a beznaděje. Nové začíná, dobré přichází. Světlo.

První dějství stvoření, první slovo Boží je světlem. Dodnes je povaha světla tajemstvím. Světlo fyzické i duchovní je tajemstvím a jednou z podmínek života. Stvořením světla Boží dílo začíná. (Každé dobré dílo začíná osvícením.)

A bylo světlo. Ale tma, zdá se, nemizí úplně. Teprve teď je tma vidět. Ve světle, díky světlu vidíme. Bůh oddělil světlo od tmy. Je tu světlo a je tu tma. Možná je země dosud pustá a prázdná. Díky světlu je však možno vidět, vědět, vzhlížet, vyhlížet...

Bůh svým slovem stvořil světlo. Viděl, že je dobré, a oddělil světlo od tmy. Už tu není otupělost ani beznaděj ani vše skrývající mlha a šeď. Boží slovo pomáhá rozlišovat světlo a tmu, tvář a stín, svaté a nesvaté, čisté a nečisté, pravdu a lež.

Pozor! Ach, vy zbožní! Tak rádi mluvíte o dobru a zlu, o pravdě a lži, o čistém a nečistém! Jako byste vy byli tím světlem, jako byste viděli a věděli a mohli posoudit pravou povahu věcí! A lidí! Jak snadno soudíte! Vidíte černobíle! Skutečnost je přece daleko složitější. Co je pravda? Kdo je opravdu dobrý?

Spravedlivý není žádný. A přece touhu po spravedlnosti nechci nechat vyhasnout. Nikdo není v pravdě. A přece se nároku na pravdivost nechci vzdát. Co se vlastně myslí „černobílým viděním“? Že nic a nikdo není absolutně černý ani absolutně bílý, to se může taky říkat jako dobrá výmluva pro rezignaci na vlastní úsilí po dobrém a pravdivém. Možná ze zoufalství a beznaděje, že opravdu nevím a nemohu vědět. Ale není v tom žádná moudrost ani naděje, jen zoufalství ještě hlubší. Nechci vidět svět černobíle, ale to se pak nemusím cítit odpovědným za své činy i za svou nečinnost, mne nesuďte, nikdo není dokonalý a vůbec – co ta pravda vlastně je? Pro každého něco jiného... V tomto smyslu použito, že nic není černobílé, to znamená, že vše je šedivé a mlhavé...

Anebo lze říci – není to černobílé, protože to, o čem přemýšlíme, v sobě skrývá aspekty dobré i zlé, stránky světlé a stinné. Každý člověk má své momenty hvězdné i přízemní, ba pekelné. Myslím, že tam, kde se cítíme hluboce ohroženi, někde na citlivém místě, tam jsme schopni se bránit častokrát i tak tvrdým způsobem, až jsme sami překvapeni, ze sebe zděšeni. Každý má svůj stín. A nejen člověk, nýbrž i společenství, hnutí, církev. Nechceme tedy ani sebe ani kohokoli jiného vidět černobíle – to znamená chceme vidět plasticky, nesoudit, ale porozumět do hloubky dobrým i horším stránkám, dát si práci, poznávat pravdu a lež, umět ocenit dobré a za ně poděkovat i na druhé straně být ve střehu, odmítnout zlé a chránit před ním sebe i druhého. Je to těžké, je to riskantní. Ale dobré.

Světlo je Boží dar. V křesťanské tradici je světlem Kristus. Co tím myslíme? Že příběh Ježíše Krista osvětluje nás, tento svět i naši cestu životem. Odhaluje přitom také tmu a stíny, i ten stín náš vlastní, naše úzkosti i pýchu, naši nenávist a zlobu. Osvětluje však také cestu před námi – zve nás k velkorysosti, k odpuštění, k naději. Svatost a hřích, čisté a nečisté jsou velkým tématem Kristova evangelia – jsou jeho zápasem, neboť v Kristově světle se často věci jeví jinak než mnoha lidem okolo. Ježíš často zdánlivě nesvaté přijímá a zdánlivě čisté napomíná. Co se rádo vychloubá a považuje se za držitele světla a sudiče druhých, to vede zpět k pokoře a co se má za ztracené a beznadějně pokleslé, to obrací tváří k nadějné budoucnosti.