Svatý Prokop
V našem dnešním zamyšlení před půlnocí, vás, laskaví posluchači, pozvu k setkání se svatým Prokopem. Tento český patron a národní světec slaví svůj svátek právě na počátku července, přesně čtvrtý den tohoto měsíce. Je to den jeho svatořečení, které má, jak si ještě povíme, pro české církevní dějiny velmi důležitý význam. Vydejme se však nejprve na krátkou pouť po stopách Prokopova života a zastavme se v duchu na místech, s nimiž je jeho život spjat.
Svatý Prokop se narodil někdy kolem roku 970 ve vsi Chotouni nedaleko Českého Brodu. Na místě, kde dle tradice náš světec spatřil světlo světa, byla již na konci 16. století malá kaple. Tu o století později nahradil nový, dodnes dochovaný kostel, dokončený roku 1715 podle plánů věhlasného barokního architekta Jana Blažeje Santiniho. Opodál kostela najdeme svatoprokopskou studánku a nedaleko od vsi upoutá naši pozornost mohyla s křížem, postaveným zde roku 1808. Pověst vypráví, že na tomto místě končí ona brázda, kterou svatý Prokop vyoral, maje do pluhu zapřaženého ďábla. Kritická historie nás upozorní, že brázdu budeme muset spíše považovat za zbytek příkopu, kdysi ohraničujícího kouřimskou župu, nicméně my tu stojíme před názorným příkladem proměny duchových proudů v naší zemi, kdy starší památky z doby předkřesťanské jsou spojovány s odkazem našich nejstarších světců a tímto způsobem jaksi posvěcovány jejich památkou. Krajina se tak stává místem, kde spatřujeme hmatatelné stopy těch, kdo nás předešli se znamením víry a kráčeli za Kristem.
V tomto duchu pak můžeme objevit i úctu našich křesťanských předků k tomu, co zdědili od svých předchůdců. Drobné náboženské památky, postavené na místech, významných již v dobách předkřesťanských či studánky pojmenované po světcích jsou krásným výrazem jejich přesvědčení, že ona místa nejsou nikterak špatná - či, jak se dnes říká, negativní - ale že celý svět je velikým uměleckým dílem Boha Stvořitele, z jehož dobroty a štědrosti smíme i my být jeho součástí.
Krásně o tom zpívá i 104. žalm. Poslyšme jen několik jeho veršů: "Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký. Velebností a vznešeností ses oděl, světlem se halíš jako pláštěm. Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky. Hory se zvedly, údolí klesla na místo, kterés jim určil. Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami. Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku, aby dobýval ze země chléb i víno k radosti lidského srdce, aby olejem rozjasnil tvář a chléb aby posílil srdce člověka. Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva."
Vraťme se však k našemu svatému Prokopovi. Spolu s ním dnes ještě v duchu navštívíme místo, které náleží k jeho velikému odkazu - a tím je Sázava. Zde se Prokop usadil, když se již jako benediktinský řeholník rozhodl pro přísnější život v samotě. Spolu s několika bratřími, kteří se stejně jako Prokop chtěli k Bohu přiblížit modlitbou chvály a prací pro bližní tu pak za pomoci knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. založil klášter a stal se jeho opatem.
V sázavském klášteře se jako dědictví velkomoravského odkazu pěstovala slovanská liturgie a spolu s ní byl klášter i ohniskem vzdělanosti a umění. Opat Prokop tu zemřel 25. března roku 1053 a za necelá dvě století poté byl dne 4. července 1204 zařazen do seznamu svatých.
V nejstarších dobách byl jako oficiální počátek úcty svatých chápán akt vyzdvižení a přenesení ostatků, což bývala událost v podstatě místního, řekněme diecézního rozměru. Takto u nás byla kanonizována například svatá Ludmila (přenesením z Tetína do Prahy) či svatý Václav, když bylo roku 932 přeneseno jeho tělo ze Staré Boleslavi. Podle nařízení papeže Alexandra III. se však stalo nutným, aby každému dalšímu svatořečení předcházel též souhlas Apoštolského stolce. A Prokop je tak historicky prvním z českých patronů, prohlášeným za svatého na základě církevního šetření v Římě. Proto, jak jsme již naznačili v úvodu, je den jeho svatořečení pro naše církevní dějiny tak významný.
Náboženské bouře 15. století poznamenaly valnou měrou i sázavský klášter. Roku 1433 se sice do zpustošených budov navrátilo několik řeholních bratří, ale ti, zápasíce s nedostatkem prostředků na jeho obnovu, více méně živořili a klášter nadále hynul, až hrob svatého Prokopa za dalších náboženských převratů v 16. století docela osiřel. To zavdalo podnět k myšlence, přenést světcovy ostatky do Prahy, což se i stalo dne 29. května roku 1588. V barokní době se pak sice sázavský klášter dočkal obnovy, ale ostatky svatého Prokopa zůstaly až do dnešních dnů v kostele Všech svatých na Pražském hradě.
Na Sázavě se o to více dostal do popředí zájmu svatoprokopských ctitelů světcův obraz, ve svých kopiích hojně rozšířený po celé naší vlasti. Je na něm znázorněn v opatském rouše a u nohou má spoutaného ďábla. Poselství tohoto obrazu je velmi inspirativní. Vybízí totiž k tomu, abychom ve svém životě spoutávali zlé a konali dobro - jako Prokop, o němž středověká legenda praví, že "zakotven na pevném základě ctností a zajištěn svou trvalou vynikající pokorou a láskou, byl tak radostný a plný vlídné dobroty, že ho ti, kdo mu byli poddáni, více milovali, než se ho obávali. Živil se prací svých rukou, mírnil nouzi chudých a věnoval péči všem zarmouceným. A tak až do konce svého života vynikal svatostí a zářil příkladem ctností v Božím chrámu jako slunce."
Svatý Prokop - duchovní zamyšlení katolického faráře Jana Nepomuka Jiřiště
