Stvoření

Když čteme apoštolský list určený původně římským křesťanům, vede nás autor nejprve k přemýšlení o vztahu člověka k Bohu. Všímá si lidské touhy po smyslu a po naplnění života, všímá si lidského hříchu, selhání, potřeby se ospravedlnit, píše o hlasu svědomí, Boží milosti, odpuštění a o naději nového života. Vede nás do našeho nitra, zve nás na sebezpytnou cestu. Jsou to věci hodně osobní. Ale najednou se jakoby rozhlédne a řekne: "To vše se týká také celého stvoření kolem! Stvoření trpí a sténá pro lidský hřích! Ale také pro celé stvoření je naděje v tom, co přináší Kristus!"

Myšlenka, že je jednání člověka provázáno s celým stvořením, se objevuje už na počátku Starého zákona, v knize Genesis, když je člověk Bohem postaven do zahrady zemské, aby ji obdělával a střežil. Svět je jako zahrada, na kterou má člověk vliv a za kterou nese před Bohem odpovědnost.

Líbí se mi, že Bible tomu říká "stvoření" a ne "příroda". Přírodu mám samozřejmě rád, ale pojem stvoření mi připadá případnější. Příroda, to je, co se přirodilo, co je tu samo od sebe, co přirůstá, přidává, vytváří přírůstek - a odtud už je kousek k tomu, si myslet, že je to jakýsi přebytek. To slovo se možná podepisuje na našem přístupu k přírodě - snadno totiž získáme dojem, že si tento přírůstek můžeme přivlastnit, ono to samo roste a vždycky rostlo, příroda se s našimi zásahy přirozeně vyrovná. Kdežto stvoření - ten pojem vyjadřuje, že tu není samo sebou, je za tím tvůrčí činnost, je to dílo, výsledek úsilí (i když staří bohoslovci vždycky tvrdili, že Pán Bůh tvoří bez námahy - ale nevím, proč jim na tom tolik záleželo). Říkat přírodě stvoření jí určitě na kráse neubere - a může nám možná vštípit trochu víc úcty a pokory a vděčnosti.

Stále mne udivuje, jak ta souvislost mezi stavem lidského ducha a stavem stvoření mohla napadnout někoho už ve starověku. Zdá se mi, že teprve v nynějších časech se naplno vyjevuje, jak my lidé bohatstvím a dary stvoření mrháme. Apoštol říká: "Vydáváme ho napospas marnosti."

Provázanost lidského směřování a stavu stvoření je dnes mimo veškerou pochybnost. Ale vidíme je spíše v negativních dopadech lidské činnosti. Je za tím hlavně lidské sobectví a bezohlednost. Pod lidským hříchem sténá a trpí celé stvoření.

Jenže apoštol mluví taky o naději. Říká, že stvoření vyhlíží a má naději. Ne však na nějaký přímý zásah Stvořitele, nýbrž "toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů". Zjevení Božích synů - co to je? Kdo jsou ti Boží synové? To jsou "ti, kdo se dají vést Duchem", rozumí se Duchem Kristovým. Ježíš Kristus je ten prvorozený Syn, který udává směr, dává první tón, dává Ducha hodného následování. Ducha, v němž je naděje pro celé stvoření (nejen pro toho, kdo věří). A Ježíš Kristus je ten, který v poslušnosti Božímu řádu pravdy a lásky jde cestou maximální ohleduplnosti, cestou svobodnou od sobeckých, sebezáchovných a sebeospravedlňujícících postojů a činů - jde trpělivě až k vrcholnému zjevení života (tak rozumíme jeho ukřižování a vzkříšení). V tom je Duch, jehož nám (všem lidem) tady zanechal a nabídl jako orientaci, vodítko, pomoc a podporu. Celé stvoření tohoto Ducha s nadějí vyhlíží, stvoření očekává zjevení Božích synů, kteří v síle Kristova Ducha nebudou lpět na svém, nýbrž ve svobodě tu budou pro druhé. Zjevení Božích synů - představuji si docela prostě, přízemně jako okamžik, kdy se tu objeví, ukáží obětaví a ohleduplní lidé, kteří se nenechají nachytat ani lákadlem bezbřehého konzumu ani se nedají zastrašit velmocenskou politikou.

Nynější utrpení může být jen produktem lidského hříchu a selhání. Ale apoštol je vidí také nadějně - jako porodní bolesti. Bolesti, které nutně musejí předcházet příchodu něčeho nového a dobrého. Nynější utrpení mohou být jen potíže, problémy a katastrofy, které se na nás hrnou a budou hrnout. Anebo to může být utrpení, v němž je už obsažen zárodek naděje - to je utrpení, které s sebou přináší zápas o Kristova Ducha proti vlastnímu sobectví. Neboť vzdát se svého pohodlí a vystoupit ze své lhostejnosti bolí. Přiznat své slabosti, porážky, návaly bezmoci a přece znovu povstat, převzít iniciativu, tvořit a vytrvat, to chce vnitřní sílu. Nemusíme ji však hledat jen ve vlastních zdrojích. Celé stvoření s nadějí vyhlíží. Naději měli i ti, kdo tu byli a věřili dávno před námi. Naději mají i mnozí vedle nás. Ale největší naději má asi Ten, který to celé začal a jistě také chce - s naší účastí - dokončit.