Šmuel Josef Agnon jako jediný hebrejsky píšící spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu

Šmuel Josef Agnon se narodil 17. července 1888 v haličské Bučači. Vyrůstal v chasidském prostředí, od otce přejal důkladné náboženské vzdělání, od matky získal lásku k literatuře. Své první texty psané v jidiš a hebrejštině publikoval již v 16 letech a během několika málo dalších let vydal na 70 básní, povídek a esejů.

Jako dvacetiletý přesídlil do tehdejší britské mandátní Palestiny. S výjimkou let 1913 – 1924, kdy tvořil a jako nakladatelský redaktor působil v Německu, zde, v Jeruzalémě, žil až do smrti.

Za svého života vydal Agnon tři romány, ale proslavily jej především povídky. Odehrávají se v městech, kde Agnon strávil část svého života, ale i na imaginárních místech.

Čas nebývá přesně určen, představuje spíše ve smyslu židovské tradice pouto, prvek jednoty mezi generacemi. Tak se Agnonův hrdina může setkat v Jeruzalémě se samotným biblickým Mojžíšem, rozpráví s učencem z 18. století nebo se účastní bohoslužby v židovské obci na sklonku 15. století.

Některé povídky čerpají z židovského náboženského odkazu, jiné jsou ze sekulárního prostředí; ty i ty bývají často symbolické, mnohdy obtížné k interpretaci. Mohli se o tom přesvědčit i čeští čtenáři Agnonových děl ať již v židovském měsíčníku Roš chodeš, Židovských ročenkách či nad stránkami výboru z Agnonových próz „Šátek a jiné povídky“.

Agnonovo dílo mělo zásadní význam pro uvedení znovuzrozené hebrejštiny do moderní světové literatury. Spisovatelův současník, významný německý židovský učenec Gershom Sholem, k tomu napsal, že „Agnonovo dílo vznikalo v době, která byla pro hebrejštinu převratná. Taková situace umožňuje geniálnímu spisovateli stát se klasikem. Mohl obsáhnout celou židovskou tradici a měl příležitost popsat s dokonalým umem život židovského národa pod vládou tradice a zároveň pod vlivem historických sil, které tuto tradici ničí“.

Právě vztah k tradici a zároveň k modernosti spolu se střízlivým, realistickým stylem se stal určujícím pro Agnonovy texty. Dejme ještě jednou slovo Gershomovi Sholemovi:

„Mnoho kritiků plným právem zaznamenalo očividné napětí mezi Agnonem umělcem a Agnonem tradicionalistou. Toto napětí je pro něj podstatné. Je součástí tradice, ale jen potud, že z ní čerpá materiál. Vydal se dvojí cestou: na jednu stranu se vždycky snažil do této tradice proniknout, uchopit její velikost s složitost, na druhou stranu zdůrazňoval její nejasnosti: ponechával ji v neurčitosti a za výchozí bod bral nejistotu, pocit ztráty a odcizení moderního Žida, který se snaží – často s neúspěchem – tuto tradici znovu nalézt.“

Šmuel Josef Agnon získal Nobelovu cenu za literaturu roku 1966. Po 12 letech byl stejně oceněn Isaac Bashevis Singer, píšící v dalším národním židovském jazyce – jidiš.