Shinda

Do Prahy jsem poprvé přišla se svou mladší nevlastní sestrou Kijivu v září 2001, ale po roce nás vyhnala strašná povodeň, která dolní část zoo doslova smetla. V Zoo Dvůr Králové to bylo docela príma, ale přesto jsem se ráda vrátila do zrekonstruovaného vylepšeného pavilonu v pražské zoo. Stalo se to 16. října 2003, prakticky jen rok po velké vodě. V Praze jsem se setkala s novým kamarádem a partnerem Richardem. O něj se dnes dělím nejen se sestrou, ale i se Kambou a také s mrňousem Mojou, který se mezitím narodil Kijivu. Moju mám ráda a ráda si s ní hraji, protože zatím vlastní mládě nemám.

Ptáte se asi, proč Kijivu ano a já ne. V Sydney jsme obě žily ve skupině s naším otcem, a jak jsme dospívaly, hrozilo, že by se právě on mohl stát otcem našeho prvního mláděte. To by bylo špatně, vždyť jsme blízce příbuzní. Proto jsem dostala v roce 1999 do těla drobný hormonální implantát, který působí jako antikoncepce. Po příjezdu do Prahy nebyly jeho účinky žádoucí a lékaři se snažili ho odstranit. U Kijivu se ho podařilo nalézt, vyjmout a výsledkem je Moja. Já ho mám bohužel dodnes. Přes veškeré pokusy odborníků, veterinářů i lékařů se ho nepodařilo najít, putuje někde v mém těle a dělá neplechu. I když by už neměl, stále působí natolik silně, že mi zabraňuje stát se matkou. Všichni doufají, že účinky během roku zmizí. Mezitím se chystá další pokus o jeho odstranění.

Když jsme byly s Kijivu v pavilonu jen dvě dospělé samice, měla jsem se báječně. Kijivu byla mladší, slabší, taková bázlivá a já byla vedle Richarda hradním pánem či spíše hradní paní. To se ale rázem změnilo ve chvíli, kdy přišla do rodiny starší samice Kamba. Nevím, jak je to možné, ale vůbec se mě nebála, nebála se ani Richarda a řádně našimi vztahy zamíchala. Dneska se krčím na konci hierarchie, jsem nervózní, nevrlá a hledám ztracené partnerství s Kijivu. Doufám, že když budu mít vlastní mládě, tak si zase polepším. A ještě něco - s Kijivu jsme asi nejčastěji cestující gorily na světě. Jen kolikrát jsme letěli letadlem a cestovali autem.

Mezi pražskými gorilami mám pověst nejzvídavějšího a nejšikovnějšího zvířete. Strašně ráda zkoumám nové předměty i prostory, jsem v tom pravým opakem Kijivu. Hlavně jídlo, to mě přitahuje, a kdybych mohla, všechno si ho sbalím pro sebe. Proslavila jsem se například tím, že jako jediná jsem dokázala vymyslet, jak překonat ohrazení venkovního výběhu a vydat se na výlet podél Vltavy. Ještě štěstí, že na to předtím ošetřovatelé přišli. Jsem taky nejšikovnější, například si z přenosek skládám podložky, abych dobře viděla do přípravny krmiv nebo dosáhla do výšek.

Říkají o mně, že jsem tlustá, že mám velké břicho a že bych pořád jenom žrala a žrala. A proč taky ne, když nemůžu mít mládě. Jediný, kdo mi asi rozumí, je můj ošetřovatel Marek. Ten ví, že nejsem jenom žravá, ale taky trochu nešťastná. Že jakmile budu mít vlastní mimino, budu jíst spořádaně jako každá jiná gorila a budu ta nejlepší matka. Protože jsem se už osvědčila jako bezvadná teta.