Roste to, roste...
Je to tak v životě se vším. Pokud máme něco či někoho každodenně na očích, nevnímáme příliš, jak se mění, vyvíjí, roste, dospívá či stárne. Až delší časový odstup nám dovoluje zaznamenat změnu a možná i uvědomit si souvislosti.
Stalo se mi to přes léto s gorilí rodinou. Zatímco v průběhu roku za nimi pravidelně dojíždíme a máme je doslova každý den na očích, v čase dovolených je těžší zachovat si o vývoji v pavilonu tak důkladný přehled. Dny volna, kdy je sice nesnadné, ale pro regeneraci těla i duše vysloveně nutné odpoutat se od internetu, mobilního telefonu a dalších vymožeností moderní doby, jsou střídány týdny po návratu z dovolené, kdy se svět zblázní, kolegové hovoří nesrozumitelným jazykem, maily v poště se počítají na desítky, ba i stovky, a z temných koutů se vynořují urgentní záležitosti jedna za druhou.
Samozřejmě jsem se snažila občas zaznamenat, jak probíhá život naší gorilí rodiny, ale i tak mě koncem léta překvapil pohled na Moju a Tatua. Oba neuvěřitelně vyrostli. Moja už není žádný drobeček. Zmohutněla, váží celých 22 kg. Chce se chovat dospěle, a tak se snaží napodobovat dospělé. Chodí důstojně jako táta Richard a dělá při tom široká ramena. Dokonce odkoukala od tety Shindy ten unikátní baletní postoj u okénka, a tak ji občas můžeme vidět na jedné noze, jak loudí na ošetřovatelích všelijaké dobroty. Taky už jí zmizela skvrnka bílých chloupků na zadečku. Více posedává a k naší nelibosti dělá méně ztřeštěných kousků. Naštěstí ale nezapře, že v ní zůstává duše mláděte. Když se jí zasteskne po starých dobrých časech, jde se přitulit ke Kambě. A hravost ji také zcela neopustila, stále ještě nezapomíná dovádět s dětmi za sklem. Ostatně náš kameraman Khalil se doposud těší její přízni, tajně mu závidíme, jak ho Moja vždycky chodí uličnicky pozdravit.
Patnáctiměsíční Tatu dělá rovněž velké pokroky. Váží 12 kg, což je asi o tři kila víc, než vážila Moja v témže věku. Pouští se už s ní do šarvátek, a když si chce jeho starší sestra přivlastnit něco z jeho porce, dokáže si jídlo ubránit. Sice se stále rád vozí na hřbetě Kijivu, ale už maminku čím dál častěji opouští, většinou aby se cvičil v lezeckém umění. V pavilonu mu neujde žádná atrakce. Nebojí se ani vysokých větví, ani pohyblivých houpaček. Sílu má velikou, drží se často jen jednou rukou, pak tam ale ve výšce v zadumání odevzdaně visí a čeká. Většinou totiž neví, jak se dostat dolů - to pak přichází máma a nabídne malému průzkumníkovi náruč. A jen co se Tatu oklepe z předchozího nebezpečí, už zase zkouší něco jiného. Vždyť zachránců, ochotných pomoci, je po celém výběhu dost. Nejenže ho pravidelně ochraňuje tetička Shinda, ale i Kamba si ho občas uloupí, aby si také užila trochu mateřských starostí a radostí.
Mláďata rostou a život ve skupině se tedy zase tiše a nenápadně pozměnil. A nemá cenu toho litovat, vždyť života běh se zastavit nedá.
