Role ropy v konfliktech na Kavkaze

Zdá se, že obojí je pravda. Neznám velmoc, která by se v klidu dívala, jak se okolí jejích hranic rozšiřuje vojenský pakt a vojenské základny soupeřící velmoci. Na druhou stranu je pochopitelné, že malé země, které mají strach z dotyčné velmoci, usilují o členství ve vojenském paktu, od kterého očekávají v případě konfliktu kolektivní pomoc. Obojí je pravda, ale současně do značné míry iluze. Rusové by si měli připomenout, jak zbytečně panikařili pod dojmeme Reaganových vyhlašovaných hvězdných válek. Ve skutečnosti to byl v podstatě strašák, jenž měl vnést do tehdejšího vedení Sovětského svazu zmatek a vyústit v ukvapená rozhodnutí. Ta nakonec ovšem přinesla rozklad samotného Sovětského svazu. Měli by si také uvědomit, že si žádné americké vedení, byť by bylo dobrodružně naladěno sebevíc, nemůže dovolit rozpoutat válku s velmocí, která aktuálně Spojené státy neohrožuje. A navíc pro Spojené státy stejně nakonec bude Rusko partnerem při řešení společných ohrožení, ať si o tom myslí jakýkoliv republikánský vůdce cokoliv.

Na druhou stranu by si měli adepti na členství v NATO uvědomit, že kolektivní zásah na obranu jednoho člena, zvláště na Kavkaze, není vůbec nic jednoduchého a samozřejmého. NATO je úžasné vojenské společenství, ale o jeho schopnostech není třeba mít žádné velké iluze. Podívejme se na Afghánistán, který je v podstatě válkou mezi NATO a jednou podzemní organizací, která byla notabene před několika lety drtivě poražena. Válku se tam nedaří ukončit z řady důvodů a Afgháncům nezbývá nic jiného, než dál horlivě pěstovat mák pro výrobu opiátů, aby se vůbec uživili. A to nemluvím o tom, že se doprava vojenských sil a zásob do země musí odehrávat přes Rusko a středoasijské republiky, protože Afghánistán je z jedné strany uzavřen Íránem a z druhé strany Pákistánem. A přístup je možný pouze ze severu. Vraťme se však k americkému viceprezidentovi Cheneymu. Jeho cesta totiž nezačala v žádné zemi, která usiluje o členství v NATO a o demokracii, ale v zemi, která je zcela nedemokratická, kde se pravidelně falšují volby, kde vládnou klany a mafie, a v žebříčku korupce je na jednom z posledních míst vůbec na světě.

Cesta začala v Ázerbájdžánu, což má ovšem své jasné zdůvodnění. Spojeným státům jde na Kavkaze ještě o něco jiného než jen o šíření demokracie, a sice o cesty ropy a plynu z oblasti Kaspického moře a přilehlých zemí mimo Rusko na Západ. Je to velký a srozumitelný strategický cíl, jenž už začal být realizován. Jde o úžasně důležitý ropovod z Ázerbájdžánského Baku přes gruzínské Tbilisi do tureckého Cejhanu, kterému se také říká BTC ropovod. Je to ropovod století, jenž stál zhruba čtyři miliardy dolarů, probíhá kompletně pod zemí, aby byl chráněn před útoky, a je jediným ropovodem, jenž na Západ vede ropu do Kaspického moře mimo Rusko.

Stavební práce probíhaly pod vedením britského koncernu BP a finance poskytly z větší části Světová banka a Evropská rozvojová banka, takže všude, kde tento ropovod prochází, by měl být chráněn a opatrován jako klíčová západní investice. A země, kterými prochází, by měly být prozápadní nebo dokonce spojenci Západu. V nejlepším případě členy NATO. Všechny dotyčné země by se měly vyhýbat hlavně střetu s Ruskem, protože jeho snahou je tuto, pro Rusko nepřátelskou investici, nějak poškodit nebo zkazit. Stejně nepřátelský postoj vůči ropovodu má Írán. Takže jde okolo něj o skutečně světovou politiku. Jenže tento vskutku zlatý ropovod právě ohrozil duševně nevyrovnaný gruzínský prezident Saakašvili svým brutálním vojenským útokem na Jižní Osetinsko a následnou vojenskou porážkou gruzínských armád během ruského protiútoku. Rusové pak nezákonně dlouho setrvávali a někde ještě setrvávají na území Gruzie mimo separatistické oblasti ze dvou důvodů. Za prvé, aby zničili co nejvíce gruzínských vojenských zařízení a skladů. A za druhé, aby všem ukázali, že ropovod BTC mohou mít pod kontrolou. Už tím ho do značné míry znehodnotili, takže například Ázerbájdžán začal opět víc ropy pumpovat přes Rusko a omezil dodávky přes BTC ropovod.

Proto spěchal Dick Cheney nejprve do Ázerbájdžánu. Potřeboval prezidentovi Ilhamovi Alijevovi patrně vysvětlit, aby nepanikařil a že Američané budou mít situaci zase pod kontrolou. Možná ho přijel i uklidnit okolo ještě jedné situace, která už může ohrozit samotný Ázerbájdžán a z níž má dnes Alijev největší strach. Když se podíváme na mapu, ropovod BTC se pečlivě, i když komplikovaně vyhýbá proruské Arménii. Prochází proamerickou Gruzií a ústí v Turecku, které je členem NATO. Prochází ale v blízkosti separatistické oblasti Náhorní Karabach v Ázerbájdžánu. V našich médiích se vůbec nemluví o situaci v jiných kavkazských zemích, jako by nejdůležitější zemí byla jen Gruzie. Mám na mysli například Arménii, kde proběhly na začátku tohoto roku prezidentské volby. Jako každé volby v každé kavkazské zemi, včetně Gruzie, přiblížily zemi na okraj občanské války. Zvítězil v nich nakonec Sergo Sarkisjan, bývalý dlouholetý ministr obrany v Náhorním Karabachu, separatistické arménské oblasti, mezinárodně neuznané republice uvnitř Ázerbájdžánu. Poté byl ministr obrany a ministr vnitra Arménie, včetně toho, že byl řadu let šéfem tajných služeb. Nyní je předsedou vládnoucí Republikánské strany a od roku 2007 předsedou vlády. Tak jako má Gruzie problémy s Abcházií a Jižním Osetinskem, má Ázerbájdžán problém s arménským Náhorním Karabachem.

Tato oblast, z níž pocházejí mnozí dnešní vedoucí arménští politikové, hraje v arménské politice klíčovou roli, protože snaha o její přičlenění k Arménii je součástí arménské národní identity. Zatímco v Abcházii žije naprostá většina Abcházců, v Náhorním Karabachu žijí dnes jenom Arméni a už žádní Ázerbájdžánci. Ti byli z Karabachu vyhnáni stejně jako mnozí Gruzínci z Abcházie. Přesto lze říci, že jak Abcházie, tak Náhorní Karabach mají právo na sebeurčení, které je ovšem v rozporu s druhou mezinárodní zásadou, s neměnností stávajících hranic a tím státní suverenity stávajících států. V těchto případech Gruzie a Ázerbájdžánu. Rozhodující byl proto zatím postoj Ruska, které do této doby neuznalo Náhorní Karabach, ačkoliv je hlavním spojencem Arménie. Nový arménský prezident Sarkisjan nyní ovšem doufá v obrat. Jde o to, že příklad uznání samostatnosti Kosova zapůsobil na Kavkaze jako výstřel ze startovací pistole. Poprvé po desetiletích byla porušena zásada neměnnosti stávajících hranic suverénního státu, Srbska, a uznána suverenita jeho části, Kosova. V Arménii se otevřela otázka, proč mohlo právo na sebeurčení získat Kosovo, které má navíc na svém území nepřátelskou menšinu Srbů a nemůže ho získat Náhorní Karabach. Bylo to pro to, že se buduje v Kosovu jedna z největších amerických základen v Evropě? Ázerbájdžán se nyní obává o svou teritoriální integritu a požaduje, aby všichni arménští vojáci hned opustili jeho území, což se ovšem zcela jistě nestane.

Prezident Sarkisjan ujistil všechny Armény, že se nikdy nevzdají ani kousku země, na níž žijí Arméni, protože se konečně musí zastavit neblahý běh dějin, během nichž Arméni vždy svá území spíše ztráceli. V dubnu tohoto roku se obrátil na arménskou veřejnost s apelem, aby mnohem více než doposud pochopila zvláštní posvátnost arménské státnosti. A to by se mělo také týkat arménské diaspory Arménů po celém světě. Kdykoliv jsou taková slova někde slyšet, můžeme mít sice pro ně pochopení, zvlášť známe-li strastiplné dějiny Arménů, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že ve vzduchu je další válka na Kavkaze. Zvlášť, jestli za ní bude opět střet velmocí Ruska a Spojených států, jako v případě Gruzie. A zvlášť, pokud v ní zase půjde o energie a jejich distribuce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .