„Rozhlas by měl nabízet i nadhled,“ říká Václav Moravec

Když přednášíte na Katedře žurnalistiky FSV UK o etapě první půlky devadesátých let v Českém rozhlase, proč tvůrčí skupinu kolem dramaturga Dušana Všelichy zařazuje do výukových stanov?

Rádio Mama bylo ve své době tvůrčí skupinou velmi pokrokovou. Navíc skupinou, která vychází ze základních principů rozhlasu, jako je fantazie, rozvíjení abstrakce u posluchačů nebo hra s jazykem, se slovy. Když si vybavuji třeba pořad Co je to to? Lumíra Tučka, tak to byl pokus o pořad, který byl interaktivní, soutěžní a přitom alternativní. Navíc vynikal tím, že byl postavený na dramatizaci, podobně jako mystifikace po telefonu v rámci pořadu Přepadení tvořily dramatický mini příběh. Takže si myslím, že na jednotlivých projektech Rádia Mama najdeme inspiraci, jak by studenti měli přistupovat k rozhlasové tvorbě a jak lze využívat hlavních rozhlasových principů.

Když někdejší tvůrci Mamy vzpomínají na léta 1993 – 1996, kdy skupina v ČRo fungovala, říkají, že šlo tak trochu o protest vůči tomu, jak rádio vypadalo za normalizace. Společenská atmosféra pár let po revoluci prý přímo vybízela, aby rozhlas vysílal nové pořady, které nezaručovaly klasické schéma.

Myslím, že co se týče Českého rozhlasu jako kamenné instituce veřejné služby, tak to mohl být protest, nebo řekl bych rebelie v mezích zákona. Podíváme-li se ale na devadesátá léta v rádiích jako taková, tak to nebyl ojedinělý prvek. Vezměte si soukromé Rádio Golem, kde byli moderátoři z Ypsilonky, vznikl tam seriál o některých druzích z nás Rodinka aneb Byli jsme a budem, což byly improvizace herců Kaisera a Lábuse a později se dostal do ČRo pod názvem Tlučhořovi. Takže ta 90. léta byla i v soukromé rozhlasové tvorbě natolik zajímavá, že Rádio Mama do toho zapadá jako jeden inspirativních projektů.

O čem se teď přesně bavíme, když říkáte, že doba byla zajímavá?

Bavíme se o alternativě, která vznikla v soukromém rozhlasovém vysílání, protože i Rádio Mama vznikalo, byť na velmi krátkou dobu, u někdejšího rádia RTL, a teprve poté tvůrci přešli na ČRo 2 – Praha. Zároveň se podívejme na výmluvný konec Rádia Mama v ČRo, který ukázal, jak konzervativní je posluchačská skupina Prahy. Když totiž Mama získala ve vysílacím schématu druhého okruhu větší prostor, začalo chodit množství stížností posluchačů. Celkově pak příběh skupiny podle mé interpretace ukázal na chybějící proměnu programu, respektive jednotlivých programových okruhů rozhlasu, protože šéfredaktor Prahy Libor Vacek se společně s Dušanem Všelichou snažil zasadit skupinu do kontextu transformace stanice, omlazení publika, a nakonec to vedlo k tomu, že Rádio Mama bylo vytěsněno a k širší programové změně v dlouhodobější perspektivě vlastně nedošlo.

Český rozhlas nebyl schopen lépe specifikovat své stanice

Václav Moravec|foto: Jan Sklenář

Stížnosti posluchačů vytvářely napětí, ve kterém obě strany – jak vedení rozhlasu, tak Mama – ztrácely motivaci. Tehdejší generální ředitel Vlastimil Ježek před časem vzpomínal, že Rádio Mama byl zajímavý projekt s talentovanými osobnostmi, který ale na Prahu vůbec nezapadal. Dovedl by si ho prý představit spíš na Vltavě.

Myslím, že Vlastimil Ježek si to zpětně přikrášluje a hledá alibi, protože reakce posluchačů by byla podobná i na konzervativní Vltavě. Mama se pokusila omladit posluchače Prahy, aby vznikla stanice skutečně pro rodinu jako celek. Snažila se o to provokativním způsobem, ale nevyšlo to, protože byla jedinou tvůrčí skupinou, která o to usilovala. Praha tak zůstala na pomezí regionálních okruhů, se kterými si přebírala publikum. Myslím, že celý problém Mamy skutečně ukazuje na to, že Český rozhlas nebyl schopen lépe specifikovat své stanice, zacílit je a plnit veřejnou službu v jednotlivých segmentech.

Na druhou stranu nedávno vzpomínal Přemysl Rut, který patřil mezi konzervativnější členy skupiny, že ta doba v rozhlase tvůrčímu experimentu vyhovovala. Až prý ke konci 90. let přestalo mít rádio pochopení pro alternativu, kterou Mama představovala, se svojí satirou namířenou primárně dovnitř média.

Nevím, jestli si to Přemysl příliš neidealizuje a nesoustředí se příliš na pohled samotných tvůrců. Když jsem v devadesátých letech mluvil s Dušanem Všelichou a Jirkou Macháčkem (moderátorem Přepadení), tak oni tehdy svoji činnost vnímali jako, ano, vnitřní protest uvnitř rádia, že jsou jakoby underground, který má i nemá podporu vedení.

Když ale mluvíte o Mamě jako alternativě…, já myslím, že by netrvala dlouho. Kdyby tehdy management rozhlasu neustoupil tlaku posluchačů a Rady, protože chtěl mít pohodlnější život, tak by se stal z Rádia Mama dříve nebo později mainstream. Vezmete-li si Jaroslava Duška, Jirku Macháčka, to jsou přeci dnes mainstreamové osobnosti.

No počkejte. Co se týče filmu, tak určitě, ale Dušek přeci dělá specifické divadlo čisté improvizace a Ester Kočičková provozuje Rádio Ořechovka, kterým navazuje na následníka Mamy, Rádio Limonádový Joe, a tenhle její projekt je také spíš pro úžeji vyprofilovanou komunitu posluchačů.

Já vám na to mohu namítnout, že když ta komunita skončila v rozhlase, tak se objevila v kabelové televizi HBO, vytvořila tam formát stand-up comedy Na stojáka, a lidé si je byli ochotni ve velkém množství předplácet, takže tohle alternativa moc není. Nebo když se podívám na Duškovo divadelní představení Don Miguel Ruiz, které má úplně vyprodané a přitom v mnoha ohledech připomíná jeho mamácký pořad Za mozkem…, myslím, že je to mainstream. Pokud by rozhlas nechal Mamě prostor, stala by se velmi populární, což se vlastně u určité skupiny stalo.

Proč myslíte, že Mama tolik posluchačů naopak dráždila?

Vždyť stanice Praha byla většinově zaměřena na posluchače starší padesáti let. Tak si představte, že do toho dáte experiment, kde jsou čas od času i funkční vulgarismy… Vzpomínám, jak Jaroslav Dušek dělal noční pohádku o zlých Hurdech, kde řekl „Milý zlý Hurdo, di do prdele“. No tak, když posluchač ČRo starší 55 let v devadesátých letech slyšel tuhle improvizaci, tak psal stížnosti na radu, jenže problém vznikl tím, že tu programovou změnu s posluchači nikdo dostatečně neodkomunikoval.

Václav Moravec s moderátorkou ČRo Dvojka Evou Kličkovou |foto: Adam Kebrt

Vraťme se k vysílání Rádia Mama a jeho charakteristickému stylu, totiž k humoru. Žijeme v době, kdy se na nás z médií valí černá kronika. Neměl by humor být povinnou součástí nabídky média, aby se jeho konzument nezbláznil z událostí, které jsou tragické, ale z jeho pozice často neovlivnitelné?

Bezesporu. Ta relaxační nebo oddychová funkce patří i k veřejnoprávnímu médiu. Rádio Mama patřilo, co se týkalo humoru, k tomu lepšímu ve slovesné rozhlasové tvorbě. Podíváme-li se ale například na sitkomy BBC jako jsou Jistě pane ministře a Jistě pane premiére nebo i další formáty, které dělá například německá veřejnoprávní televize ZDF, tak vidíme, že jsou součástí širokého portfolia média veřejné služby. Rozhlas by měl nabízet ironizaci, nadhled nad události. Omlouvám se, že dávám stále příměry z televize, ale HBO má v USA populárního britského komika, který se jmenuje John Oliver, moderuje pořad Last Week Tonight. Je to shrnutí uplynulého týdne, velmi vtipné, velmi populární, takže myslím, že by ČRo a ČT takové formáty prospěly.

Rádio Mama vynikalo hravostí, mystifikací a improvizací. Václav Moravec, jako moderátor publicistických pořadů, si asi mystifikaci moc dovolit nemůže, jaký význam pro vás ale má hra a improvizace?

Jak říká Marek Eben, mělo by se to tvářit jako improvizace, ale je to připravené. Myslím, že ten potenciál Jaroslava Duška, že působí jako improvizátor, ale přitom vládne přehledem a slovní zásobou, způsobuje, že to vlastně úplná improvizace není. Má fundament, ve kterém improvizuje. Stejně tak Lumír Tuček a celá ta parta, která tvořila Mamu. Takže je to improvizace postavená na základech, které úplně improvizované nejsou. Podívejte se na lidi, kteří ten přehled, slovní zásobu nemají, když se pokouší o improvizace…, je to trapné.

Utekl jste mi z otázky, která byla namířena na Vás jako moderátora.

U mě to improvizace není, ale hra ano, v čím dál větší míře psychologické. Často se snažím o to, aby divák pochopil, co se odehrává mezi politiky, jak spolu komunikují, jak oni mezi sebou tu hru hrají. Někdy do toho bezprostředně nezasahuju. Ale pak si začínám hrát já.