„12 dní, které otřásly éterem,“ líčí jízdu Rádia Mama Marie Třešňáková

Byla jste v Rádiu Mama od počátku, jak jste mu vlastně vymyslela jméno?

Tohle byl jeden z úkolů, které jsme společně řešili. Měli jsme dvě podmínky, jednak aby to bylo kladné slovo a zároveň, aby bylo mezinárodní. Já jsem pořád přemejšlela, až ze mě vypadlo „máma“. A pak z toho vyplynulo „mama“. Když přidáte jedno písmenko, vznikne anglické mamma, které má i význam prs.

Nevím, jestli bylo Rádio Mama tak něžné, ale vím, že bylo plné života, živelné. Měli jste vůbec chuť připravovat ho dopředu?

Myslím, že jsme se delší dobu scházeli a vymejšleli, co budeme dělat. Pak jsme dostali nabídku z druhého soukromého rádia, které tu vzniklo. Vysílali jsme ze strahovského stadionu na stanici Hallo, World – jenže jen 12 dní. Říkáme tomu dvanáct dní, které otřásly éterem, protože to byla velká jízda.

Měli jste o rádiu už na začátku konkrétní představu, nebo to bylo spíš tak, že se sešli podobně naladění lidé, kteří hýřili nápady?

Jarda Dušek říkal: „musíme hlavně oslovit posluchače“. To tu ještě nebylo zvykem. Rádio vysílalo vždycky tak nějak samo o sobě, redaktoři připravovali pořady, éterem šel zvuk, ale rádio neoslovovalo posluchače přímo. Jarda prosazoval, abychom nejdřív vymysleli způsob oslovení a zbytek že půjde skoro samospádem. Ale pravda je, že jsme vymysleli systém rubrik, které jsme naplňovali. No a pak už se tvořilo spontánně a improvizačně. Každý přišel s nějakým nápadem.

Jakou rubriku jste měla obzvlášť ráda?

Měla jsem ráda vysílání pro ženy, kam jsme připravovali pohádky. A pak v Mamě vznikla asi čtyřminutová rubrika Erotické rozcvičky v půl páté ráno, děti ještě spí. Cvičilo se skutečně v půl páté kvůli dětem. Pak jsem je pravidelně moderovala v soukromém Rádiu Limonádový Joe, kde jsme tenhle pořad i další mamáckou inspiraci rozvíjeli.

Marie Třešňáková / Vyhlášení výsledků soutěže o Dokument roku 2007 na Vltavě|foto: Eva Melo

Jak vám to vlastně mohlo fungovat, když jste byli parta svérázů?

Vysílali jsme v době, kdy jsme mohli dělat věci hodně jinak a po svém. Dopředu jsme netušili jak, ale byli mezi námi lidi, kteří dokázali svoji kreativitu rozvinout ve prospěch skupiny. Já tomu říkám skupina odpovědných individualistů. Každej měl vlastní motor a dohromady to šlapalo. Ostatně, když se potom rozpadlo i soukromé Rádio Limonádový Joe, všichni mamáci se nějak proslavili. Teda kromě mě. (smích)

Když mluvíme o Joeovi, co jste tam dělala kromě eroticky laděných rozcviček?

Ranní show byla plná zábavných scének, kterými dvojice moderátorů zpestřovala hudební vysílání. Dělali jsme i různé zábavné soutěže, třeba rubrika chvály. Přišli jsme s tím, že se lidi nechválí, a my jim chceme dát příležitost. Ohlásili jsme do éteru, aby posluchači zavolali, za co by se dneska mohli pochválit. Byl z toho zajímavý výstup, protože se ukázalo, že lidi sami sebe vlastně moc ocenit neumí.

Rádio Mama nemělo ve státní instituci co dělat.

V Joeovi jste účinkovala celých deset let (1997 – 2007), nejen jako moderátorka, ale i jako dramaturg Velmi jemného klubu. Co to bylo za pořad?

Velmi jemný klub Limonádového Joe nebyl pořad, ale skutečný klub. Jeden náš posluchač přišel s myšlenkou, že tímhle způsobem využije podkrovní místnost, kterou vlastnil. A protože já jsem vzděláním dramaturg (vystudovala jsem dramaturgii na DAMU), byla jsem tam vyslána, abych dala dohromady skupinu. Vzniklo nám pod rukama něco mezi kabaretem a šantánem, začínala tam zpívat Ester Kočičková, účinkovala tam tanečnice Zorita Azrak a zpíval i Francesco Jordány. Jo a taky tam poprvé vystupoval se svojí kapelou Macháček, to ještě nebyl Mig 21, začal s tím teprve koketovat. V klubu se odehrávaly i některé pořady, které pak Limonádový Joe vysílal.

Rádio Mama na Strahově, Mama v ČRo i Limonádový Joe – vždycky vaše trhlé rádio dramaturgoval Dušan Všelicha: „Zkoumáme, co lidi a éter unesou, snažíme se posouvat společností uznávané hranice,“ vysvětloval. Podepsala byste to?

Určitě, nikdo v českém éteru si tolik nehrál. Neustále se vymýšlí pravidla, které vysílání regulují a říkají, jak se má natáčet. Jenže úspěchu nakonec dosáhne ten, kdo má odvahu pravidla porušit. To jsem si z té doby odnesla.

Patří podle vám tvůrčí skupina, která rozvíjí mystifikaci, improvizaci, parodii a jinou satiru, do veřejnoprávního média?

Já jsem přesvědčena, že Rádio Mama ve státní instituci nemělo co dělat. Vydupal si ho Dušan Všelicha a určitou dobu mu to procházelo, než se kolos vzpamatoval a vyhověl reakcím těm posluchačů, kteří by skupině ubližovali. Když támhle někde v Horních Kotěhůlkách paní u plotny slyšela neobvyklé vysílání, a nic proti paním u plotny ani proti Kotěhůlkám, no ale … prostě někteří lidé našemu vysílání nerozuměli a vždycky je rozčílilo. Patří to spíš do soukromého rádia, že si tvůrce může dělat, co chce.

Marie Třešňáková alias Marie Schön |foto: Marie Třešňáková

Přesto ale, dovedete si představit, že by se Mama do rozhlasu vrátila?

Já si to dovedu představit, někteří by chuť pořád měli. Ale vidím tu základní problém: tvůrčí skupina nikdy nebyla majitelem vysílací licence. Nakonec vždycky záleží na vedení nebo majitelích, jestli si uvědomují kvalitu. Jenže Mamě vlastně nevěřila státní instituce ani majitelé soukromých rádií. Vadila jim provokace. Jenže my jsme neprovokovali programově ani samoúčelně. Odráželi jsme situaci kolem nás, ale spíš mimovolně. Prioritní pro nás vždycky byla hra a tvořivost.

Nejsou nakonec mamácké pořady už obehrané?

Myslím, že by dnes fungovaly stejně. Když poslouchám komerční rádia, tak opravdu pláču. Protože to nic, které jde éterem, je tak silné, že když by se tam pustila nějaká hra, neříkám přímo myšlenka, ale prostě hra, kterou by rozehrál někdo tvůrčí, tak nepochybuju o úspěchu.

Čtěte také