Radio Mama: Kdo je kdo

„U mikrofonu jsem pracovala ústy i tělem,“ říká Zorita Azrak

28. červenec 2016

Zorita Azrak je známá orientální tanečnice, choreografka i lektorka tance. Účastnila se řady mezinárodních tanečních show, ale vystupovala také v několika českých filmech a televizních seriálech. V jejím životě má ovšem pevné místo i Český rozhlas. Když studovala na Lidové konzervatoři jevištní improvizaci, její učitel Jaroslav Dušek vymyslel rozhlasový experiment. Zapojil ji do Divadelního studia ČRo, které se podílelo na improvizačních pořadech tvůrčí skupiny Rádio Mama.

Jak vám mám říkat?

Zorita Azrak je moje umělecké jméno. To příjmení pochází z Turecka, kde mi tak začali říkat, protože mám modré oči a azrak znamená v turečtině modrá barva. Ale musím říct, že když na mě občas někdo zavolá „Rudko“, tak zjihnu.

Rudka Prudká (rozhlasová skrutka), to byla vaše přezdívka v Rádiu Mama, konkrétně v pořadu Kamenná školka, na kterém jste se podílela. Jak jste si ji zasloužila?

Myslím, že nám přezdívky vymýšlel hlavně dramaturg Dušan Všelicha. Dokázal je určit hodně rychle, byl pohotovej a zajímavé bylo, že nám je vymyslel na tělo. Já se opravdu cítila prudce, vždycky jsem byla taková energičtější… Ale vtipný byl i Jaroslav Dušek, který jednou pronesl „ty si takový náš orientální zázrak“.

Jste v rozhlase po mnoha letech, jak vám tu je?

Báječný, vůbec nic nepoznávám, nové tvary, nové kanceláře. Akorát ten magneťák Studer tady zůstal. To se divím, že naše natáčení vydržel. (smích)

Tak schválně, jestli skutečně přežil…

Á, chybička se vloudila. Neřekla jsem vám, že jsem rušička strojů, ruším počítače, telefony, všechno. To vám neřekli?

Tenečnice Zorita Azrak v představení Pašův sen

Ne. Ale poslouchejte, už to běží: Vážení posluchači, jak napovídá atmosféra, jsme ve známém relaxačním centru U Veselé hemisféry, abychom se společně stali svědky ušlechtilé snahy populárního lidového léčitele Emila Krůty překonat světový rekord v cíleném transovním bubnování… To budete asi vy. Vzhledem k tomu, že jde o transovní bubny a meditativní tance, bylo by to logické.

To určitě, takové téma jsme měli rádi. Naše vysílání bývalo živelné. Pamatuju, že při tomhle tématu jsme ve studiu bubnovali. Bývalo běžné, že jsme do něčeho mlátili, tančili, rozvíjeli svoje pohyby… Nezapomeňte, že jsme byli studenti divadelní konzervatoře, takže nám bylo přirozené, že jsme nejdřív rozpoutali pohyb a s ním se nějak vyvíjela slova. Ale pravda je, že základní scénář byl připravený.

Jak tomu říct… něco jako divadelní rozhlas.
No a někdy přímo taneční. Vzpomínám na jeden rozhlasový taneční rozhovor, který se natáčel asi pro jinou potřebu, myslím v ČRo Regina. Tančila jsem v kostýmu a zároveň dělala rozhovor s reportérem, který točil nejen slova, ale i všechny moje dechy, otočky, šňůry, prostě pracovala jsem ústy i tělem. A kupodivu to mělo dost úspěch.


Mám ráda divný věci

Nemůžu si odpustit otázku, jak se na vás dívali kolegové z rádia?
No, my, mamáci, jsme byli vnímaní jako divní patroni. Ale nevadilo nám to, protože jsme tvořili ve velmi přátelské atmosféře. Naše parta, která tvořila Kamennou školku, byla opravdu studentská. Náš učitel Jaroslav Dušek chtěl, abychom se seznámili s rozhlasovým mikrofonem, studiem, prací v rádiu. A my jsme s chutí psali, improvizovali, hráli, tvořili, dodneška mám Rádio Mama spojené s příjemným pocitem tvůrčí práce, i když jsem v něm potom nepracovala.

Zorita Azrak s Ester Kočičkovou, která moderuje její show

Zorita Azrak s Ester Kočičkovou, která moderuje její taneční a módní show s nádechem orientu

V dochovaných nahrávkách Kamenné školky jste často v dialogu s Ester Kočičkovou, tehdy ještě Renatou Pařezovou (přezdívku Kočičková získala právě v Mamě), například jako matka s dcerou.

Jo, ona měla hlubší hlas a já zas tenčí, takže jsme se hezky doplňovaly, prolínaly. Jsme každá jiná, ale respektovaly jsme se a spojoval nás smysl pro humor a schopnost být nad věcí.

Váš humor uměl být i pěkně černý. Třeba v dílu Světové rekordy, kde účinkoval ambiciózní chlapík, který se pokoušel o světový rekord v počtu sebevražd.

My jsme ale nemířili na nikoho konkrétního. Dělali jsme si srandu ze všeho i ze sebe.

Z Mamy jste přešla do Rádia Limonádový Joe. Posloucháte ho ještě?

Dneska už není, čím bývalo. Účinkovala jsem asi osm let ve Velmi jemném klubu Rádia Limonádový Joe, což byl takový kabaret, kde jsme provozovali varieté, hráli scénky, zpívali karaoke (ještě předtím, než se z něho stala móda). Humor rádia těžil právě z tohodle klubu. No, dodneška potkávám tehdejší posluchače, kteří na to rádi vzpomínají. A já taky: Mama i Joe mi umožnili, abych rozvíjela schopnosti, které se doplňovaly se studiem herectví. Naučila jsem se improvizovat a vystupovat před lidmi.

Čtěte také

Dnes se živíte jako břišní tanečnice?

Ano, dostala jsem se k orientálnímu tanci jak slepej k houslím. A vyučuju ho už nějakých… dvacet let. Občas také něco točím ve filmu a dělám různý ulítlý projekty. Mám raději divný než tradiční věci. Po škole jsem třeba začala pořádat netradiční módní přehlídky, třeba pro těhulky, které mi moderoval Jirka Macháček. Nedávno mě kamarádi dokopali, abych se k návrhářství netradičního oblečení a přehlídkám vrátila, takže teď jednou ročně pořádám módní show. Posledně ji moderovala Ester a vystupoval tam Tomáš Pospíšil. Taky kolega z Kamenné školky. Samozřejmě hrál manekýnku. (smích)

autor: Michal Ježek
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová