Quo vadis, arabský světe?
Nejdřív přišla takzvaná „jasmínová revoluce“ do Tuniska. Potom následovaly masové protesty v Egyptě. Která ze zemí Blízkého východu je další na řadě? A co vlastně znamená tento velký pohyb z hlediska celé (jak známo vysoce výbušné) oblasti? To je otázka k zamyšlení.
Dává se arabský svět do pohybu? A kam ten pohyb směřuje? Jaké vedlejší efekty přinese? Co se zhroutí a co naopak zůstane? Tyto a mnoho jiných otázek se rodí v mysli každého, kdo pozoruje poslední vývoj na Blízkém východě.
Tuniská „jasmínová revoluce“ přinutila k útěku tamního autokrata bin Alího. Zatím není jasné, jakým směrem se země vydá - k demokracii nebo pouze k jiné tvrdé ruce? Zdá se ale, že už samotné svržení režimu dodalo odvahu obyvatelům sousedních zemí. Všechno spustil mladý muž, který se upálil na protest proti policejní zvůli. Vlna, která se zvedla, by nebyla myslitelná bez dlouhodobé nespokojenosti, dřímající pod povrchem.
A právě to je stav řady arabských zemí, které mají silnou mladou generaci, a ta vlastní počítače s internetem, který ukazuje, že se dá žít i jinak, než jak to znají ze svého okolí. Je tady ale nebezpečí radikálních skupin, které vyznávají politický islám a chtějí nastolit zákony šárie. Samotný prezident bin Alí přitom prosazoval kombinaci sekularismu a tvrdé ruky. Je otázka, zda se bez něj změní to druhé, nebo spíš to první – onen sekularismus.
V zemi žijí sunitští muslimové a pouze 2 % židů a křesťanů dohromady. V Egyptě je deset procent křesťanů a islámští radikálové jsou tam daleko tvrdší. O tom svědčí ostatně nedávné útoky proti křesťanům, i když útlak pochází zhusta i ze strany úřadů.
Kam tedy kráčí arabský svět? Ke svobodě nebo k zákonům šárie? Současný stav se nedá dlouhodobě udržet, i když, jak se často říká, každá z arabských zemí je jiná. Což platilo kdysi i pro země za železnou oponou, než se jejich režimy sesypaly jako domečky z karet. Když se dají věci do pohybu, zastavují se hůř než rozjetá lokomotiva.
Z hlediska arabských křesťanů by byly nejlepší postupné změny k lepšímu. Jejich pozice je zranitelná a v očích frustrovaných radikálů se stávají lehkým terčem. Vědí, že kdyby přišel zázrak v podobě náboženské svobody, měnily by se jejich země možná rychleji, než si dokáže kdokoliv představit. Vývoj ale asi půjde poněkud jiným směrem.
