Proč mají katolíci rádi židy
Přestože mají židovská a křesťanská víra mnoho styčných bodů, vztahy mezi křesťany a židy byly po většinu dvou tisíců let společných dějin spíš špatné než dobré. Jedním z důležitých okamžiků na cestě k jejich zlepšení byl 2. vatikánský koncil, který v katolické církvi proběhl v šedesátých letech.
V posledním roce koncilu byla totiž vyhlášená z hlediska katolické církve poměrně převratná deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. V kapitole o židovství připomíná společné dědictví, odsuzuje antisemitismus, i kdysi užívané označení židů za zavržené Bohem a za prokleté.
Vznik dokumentu Nostra aetare vysvětluje teolog a církevní historik Martin Vaňáč.
„Ta jeho historie začíná ve snaze určitých aktivistů, židovských a křesťanských skupin aktivistů, aby se změnil postoj církve k židům“
Představení konstituce doprovázeli kritické hlasy.
„Zvedl se odpor jednak z konzervativních katolických kruhů, které stále trvaly na těch prohlášeních o Židech, že je jediná potřeba, aby konvertovali. Ale pak tady byla důležitá otázka politická a to byl odpor z arabského světa, z toho prostředí, které bylo v napětí se státem Izrael, v permanentních válečných konfliktech a neslo nelibě, pokud by církev a tudíž i Vatikán se měli stavět pozitivně k židům a potažmo k státu Izrael.“
Deklarace Nostra aetete pomohla církvi promýšlet vztah k druhým. Snahou Jana XXIII., který 2. vatikánský koncil svolal, bylo hledat styčné body a ne to, co rozděluje. Z kompromisních důvodů bylo téma vztahu křesťanů a židů zařazeno do Nostra aetate spolu s muslimy, budhisty a dalšími.
„Ale nakonec je tématika židovství svěřená i organizačně pod papežskou radu pro podporu jednoty křesťanů. Zatímco existuje Papežská rada pro mezináboženský dialog a ta se věnuje například otázce vztahu k islámu. Ale přece jen je ten vztah katolické církve k židům exkluzivní v tom, že jednak toho společného je mnoho a jednak ten se na rozdíl například o vztahu k islámu výrazně rozvíjel a, dá se říci, posunul.“
Podle religionisty Pavla Hoška, byla deklarace krokem správným směrem:
„Desetiletí, která nás od koncilu dělí, dokázala velmi jednoznačně, že pro křesťany současného světa tím partnerem rozhovoru číslo jedna nejsou hlavně nebo jenom sekulární Evropané, ale jsou to právě stoupenci jiných náboženských tradic.“
A jaké byli na dokument a následné změny reakce z židovské strany, vysvětluje Aleš Weiss z pražské židovské obce.
„Ty změny byly samozřejmě vnímány velmi pozitivně, minimálně evropští židé, židé v Americe a v nově založeném státě Izrael dost čekali na něco takového. Co se týče toho vztahu ke křesťanství obecně, tak tam myslím, že to udělalo velikou změnu. Ono to samozřejmě vypadá jinak v různých židovských denominacích. Ale jestli těmi nositeli změny ve vztahu ke křesťanství byli ze strany judaismu hlavně reformní a konzervativní judaismus, tak potom následky Nostra aetate a vůbec celá osobnost Jana Pavla II., jeho gesta, která šla vidět lépe, než nějaká prohlášení, znamenala hodně i pro izraelský judaismus.“
A historik Jaroslav Šebek dodává.
„Symbolem dobře se rozvíjejících vztahů mezi judaismem a katolickou církví je i poslední deklarace, která byla přijata v prosinci loňského roku, která už výslovně odmítá i proselytismus vůči židovství, to znamená obracení židů na křesťanskou víru. To je v podstatě pokračování ducha Nostra aetate po padesáti letech.“
