Proč je u nás odchov nekontaktní?
Tuhle otázku položil jeden návštěvník našeho webu. Asi bychom na začátku měli opravit dotaz. Protože nemá smysl diskutovat o odchovu, ale rovnou o chovu. Tedy: Proč je v pražské zoo chov goril nekontaktní? Důvodů je mnoho tak se pokusme alespoň některým věnovat blíže.
Jaká zvířata jsou kontaktní?
Do kontaktního chovu, tedy takového, kde jsou ošetřovatelé v přímém (bezbariérovém) kontaktu se zvířaty, se zařazují vesměs jedinci, kteří od mládí vyrostli s lidmi. To obvykle znamená, že se jedná o zvířata zcela domestikovaná, nebo z jakéhokoliv důvodu, vytržená z přirozeného prostředí. U goril se většinou jedná o mláďata odchycená v přírodě, jejichž osudy jsou velmi pohnuté (vzpomeňme na gorily v Limbe), případně mláďata narozená v zajetí, o která se matka nestarala a bylo nutné je odchovat uměle.
Tato zvířata obecně ztrácejí jakýkoliv ostych z lidí, což u větších druhů bývá - s tím jak rostou a dospívají - velký problém. Co s imprintovaným vzrostlým tygrem, lvem či gorilou? Když je oddělíte od lidí, které považují za sobě rovné, za zástupce svého druhu, citově strádají, když je neoddělíte, hrozí zranění lidí, se kterými přicházejí do styku, často smrtelné. Je mnoho případů, kdy vychované zvíře svého majitele či ošetřovatele zabilo. Nepozorností, při hře, ale také proto, že si buduje postavení na hierarchickém žebříčku ve skupině, tvořené právě lidmi a zmíněným zvířetem.
U goril se jedinci vyrůstající v péči lidí - vzhledem k jejich mimořádné inteligenci - učí od lidí mnohé prvky chování a přestávají se chovat jako zástupci svého druhu. Stávají se z nich tvorové, kteří mají obtíže v chování jak mezi lidmi, tak mezi zástupci svého druhu. Takové jedince typu americké Koko je možná s pobavením sledovat, ale v mnohém je musíme litovat. Zůstává v nich pramálo toho, co je pro ně typické. Zkrátka nejsou to gorily.
Ochočená zvířata nejsou kontaktní
Gorily v pražské zoo (podobně jako mnoho dalších zvířat držených v zajetí) mají projevy zcela ochočených zvířat, takže se zdá jako bezproblémové k nim do pavilonu vstoupit. Za jejich přezíravým chováním je stálá blízkost lidí, ať už návštěvníků, či ošetřovatelů. Lidé pro ně nejsou potencionálním nebezpečím, ale jen jakýmsi nezbytným a stálým "křovím", kterému se, až na výjimky, netřeba věnovat. Zajímavé se tyto "holé opice" stanou jen když nabízejí potravu, nebo provádějí něco nepřístojného a nepříjemného (blesk, teleobjektiv x Richard, veterinář s uspávací foukačkou atd.).
Jistě by se daly ochočit mnohem více. Krmily by se jen z ruky a jen za odměnu (třeba za to, že na sebe nechají sáhnout), takže by se z nich brzy stali - z pohledu návštěvníků - miláčci, kterým není problém dát injekci, vzít mládě a v případě potřeby je nakrmit, atd. atd.
Ale pozor! Zdání klame. Tato zvířata zůstávají jen a jen divokými, či spíše polodivokými tvory, a nikdo nikdy neví, jak budou reagovat, jak se zachovají, co udělají, komu, kdy, kde a jak by mohla ublížit. K těmto zvířatům nemůžete nikdy bez rizika vstoupit, bezpečný kontakt bude možný vždy jen přes mříž a i tady hrozí nebezpečí.
Proto je vhodnější taková zvířata jako jsou pražské gorily držet raději dál od ošetřovatelů a zbytečně je na lidi nepřivykat. Postačí taková forma kontaktu, při které si vezmou potravu z ruky, nechají na sebe (při vší opatrnosti ošetřovatele) sáhnout, kdy je možné je rozdělit do ložnic atd.
Pražské gorily žijí ve své podstatě velmi šťastný život. Tvoří ucelenou skupinu, která začíná mít složení blížící se tomu v přírodě, a jakýkoliv zásah zvenčí či snahy o kontaktní chov by byly na škodu. Nic na tom nemění smutná tragédie při porodu Kamby, potřeba uspat Shindu při případném následném vyšetření atd.
