Při svátku Pesach se čte Píseň písní
Svátek Pesach je prvním z Biblí popsaných svátků, zvaných souhrnně poutní. To proto, že ve starém Izraeli Židé při této příležitosti putovali do jeruzalémského chrámu. Židovská tradice každému z poutních svátků přisoudila četbu jedné biblické knihy. O Pesachu je jí Píseň písní, o Svátku týdnů Šavuot kniha Rút a při Svátku stanů Sukot se v synagogách předčítá kniha Kazatel. Píseň písní, která se letos během svátku Pesach bude číst příští sobotu, má přitom mezi všemi biblickými knihami zcela zvláštní postavení.
„Já jsem růže Šáronská a lilie při dolinách.
Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
Jako jabloň mezi stromovím lesním, tak milý můj mezi mládenci. Ve stínu jeho žádostiva jsem byla seděti a sedím, neboť ovoce jeho sladké jest ústům mým.
Uvedl mne na hody maje za korouhev lásku ke mně.
Občerstvěte mne těmi hrozinkami, posilněte mne těmi jablky, neboť jsem nemocná láskou.“
Několik veršů navozujících ladění a poetiku Písně písní připomíná, jak jedinečná je to skladba. Ne nadarmo je ve světové literatuře považována za jedno z nejskvělejších děl milostné poezie všech dob. V židovském společenství je však Píseň písní nazírána po celá staletí v poněkud širší perspektivě.
Doslovný výklad veršů není samozřejmě přehlížen. Nádherné metafory vykreslující vzájemné okouzlení dvou milenců a jejich touhu po splynutí chápou někteří komentátoři jako básnický záznam epizody v životě krále Šalomouna, jemuž je přisuzováno autorství celé skladby. Píseň písní má být popisem jeho lásky k dívce žijící mimo královský palác, kterou Šalomoun pozvedl na místo královny.
Podle jiných vykladačů není skladba inspirována žádným konkrétním vztahem. Král Šalomoun jí měl ve své moudrosti vzdát hold ideální lidské lásce, vznešenosti posvátného manželského svazku. V tomto smyslu je skladba řazena mezi díla vyjadřující Šalomounovu moudrost a poučení, a to přesto, že její učení – na rozdíl třeba od knih Kazatel nebo Job, které jsou Šalomounovy rovněž přisuzovány – není na první pohled tak zřejmé.
Ani tento názor však nebyl nikdy jednoznačně přijat. Naopak, Talmud dokládá, že Píseň písní byla již od starověku předmětem živých diskusí. Při rozpravě nad obsahem biblického textu se rabíni zaobírali především zdánlivě profánním charakterem skladby. K pochybám, zda ji zařadit do hebrejského biblického kánonu zvaného Tanach, dále vedla skutečnost, že v celém textu se ani jednou nevyskytuje Boží jméno. To některé učence vedlo k závěru, že Píseň písní by se v posvátném souboru knih neměla vůbec objevit.
Nakonec však byl přijat názor jedné nejuznávanějších talmudských autorit, rabiho Akivy. Podle jeho mínění, které sdíleli i mnozí další učenci, nelze Píseň písní chápat doslovně, ale je třeba ji nazírat alegoricky. Podle tohoto pojetí se tak skladba nevztahuje ke konkrétní nevěstě a ženichovi, ale je podobenstvím, které vyjadřuje hloubku vztahu Boha a společenství Izraele.
Rabi Akiba proto rázně odmítl všechny, pro něž Píseň písní byla pouhou světskou skladbou, a sám její název vyložil jako „nejsvětější ze svatých“. Na tomto základě pak byl alegorický obraz Izraele jako nevěsty a jejího nebeského snoubence ještě dále rozvinut v četných komentářích židovské mystiky.
Stojí za zmínku, že uvedená představa spojení Izraele a Boha jako nevěsty a ženicha našla svůj odraz i v bohoslužbě v předvečer šabatu, v níž hraje význačné místo skladba „Lecho dodi“ rabiho Šloma Alkabece. Tento židovský mystik žil v 6. století v Safedu ve Svaté zemi a svou skladbou, jejíž název v překladu zní „Pojď, můj milý“, vykresluje obraz Izraele jako nevěsty, která vítá příchod svého ženicha, šabatu. Děje se tak v lásce a očekávání, jak je psáno v Písni písní: „Já jsem milého mého a milý je můj,“ stojí zde. Takto intimně chápe společenství Izraele svůj vztah k Bohu: jako věčný láskyplný závazek.
