Před 140 lety se narodil naivní malíř a kreslíř Robert Guttmann, jehož jméno nese galerie Židovského muzea v Praze
Zítra uplyne 140 let od narození významného židovského malíře Roberta Guttmanna. Světlo světa spatřil v Sušici, ale od dětství pro svůj neobvyklý zjev a nesnadno srozumitelný projev trpěl nepochopením a posměchem, často s antisemitským podtextem. Od mládí proto dával přednost toulkám přírodou a lásce ke květinám a zvířatům. V patnácti letech přišel do Prahy, ale místo kupeckého povolání a proti vůli otce dal přednost nejistému povolání umělce.
Na počátku 20. století se stal nápadnou postavou pražského života malíř Robert Gutmann, často přezdívaný jako „profesor“. Pozornost budil svým výrazným zjevem, sionistickým odznakem na prsou i výstředním uměleckým oblečením. Slovo má Arno Pařík z Židovského muzea v Praze.
„On o sobě říkal, že ten jeho vzhled je nevšední a že ženy nejsou schopny tomu odolat, což vzbuzovalo veselí. Ale na druhé straně jak já si myslím podle těch fotografií, které jsem dlouho prohlížel, že byl zajímavý jeho obličej, husté vlasy, a v jeho pohledu je vidět, že na něco myslí. V mládí byl docela pohledný. Měl dlouhé nohy, krátké tělo, velkou hlavu a hodně vlasů, po Václaváku chodil rovně. Všichni, kdo ho popisovali, si všimli jeho chůze – měl dlouhé boty, taková pérka nebo buffi tomu říkali, velmi dlouhé nohy, vykračoval si a byl přitom narovnaný. Chodil hrdě, ačkoliv měl umělecký historický oblek s mašlí, sametovým sakem a kresbami v deskách.“
Své obrázky a portréty Robert Guttmann kreslil po kavárnách a barech nebo přímo na ulici a prodával je bez smlouvání za několik korun komukoli, kdo o ně projevil zájem. Sotva kdo jim ale tehdy přisuzoval skutečnou uměleckou hodnotu.
„Hlavní téma mimo jiné je on sám. On někomu napsal blahopřání a k tomu namaloval svoji karikaturu, jak tomu říkal, ale je to vlastně docela zajímavý portrét, protože ta jeho tvář byla opravdu nevšední.“
Maloval také výjevy z prostředí, kde žil.
„Málo se jich zachovalo, máme ty rodinné, když žil u někoho, byl k někomu pozvaný, žil s jeho rodinou a zároveň tam někoho portrétoval třeba jako protislužbu. To byli lidé, které znal, k nimž měl blízko a kterým důvěřoval, což bylo v jeho případě důležité.“
Ve 30. letech 20. století několikrát cestoval na Podkarpatskou Rus, kde maloval chasidy, ale i místní obyvatele.
„V Mukačevě byl chasidský dvůr a chasidé jsou tyto osoby s kožešinovými čepicemi, což je úplně unikátní věc, protože to na fotkách neexistuje, jelikož při bohoslužbách se nedá fotit. On si to pamatoval nebo si udělal kresbu. A ty obličeje jsou úplně živé, i když jsou schematizované, a i to oblečení je úžasné. Současně maloval i Rusíny, tamější vesničany. Třeba na velikonoční svátky je namaloval s řehtačkami, protože to mu připomínalo Purim. Maloval selky, které tam nosí vyšívané oblečení s kostičkovaným ornamentem, je to velice působivé. Zachytil i malovaná vajíčka. Myslím, že to ho bavilo, protože k přírodě měl velmi blízko už od dětství v Sušici a znal lidové zvyky.“
Roberta Guttmanna lze označit za naivního umělce, jeho tvorba je blízká tvorbě dětí a primitivů, ale současně také řadě moderních expresionistů.