Poučení z poplatkové války

2. únor 2009

Vždycky je smutný pohled na to, když dobrá myšlenka skončí naprostým fiaskem. Kde se od prvního února budou platit zdravotnické poplatky, není jasné vůbec nikomu. Jistě se nebudou platit v krajských zdravotnických zařízeních, tedy zpravidla nemocnicích okresního a krajského typu.

Naopak se budou platit ve státních nemocnicích, tedy především fakultních. Dá se čekat, že poplatky za recept nebudou chtít v řadě, možná většině lékáren, naopak praktičtí lékaři pro dospělé i pro děti zřejmě vybírat budou. Pokud jde o ambulantní specialisty, u nich nepochybně začne eroze a přinejmenším u některých se vybírat nebude. Teď si představme, že sněmovna schválí zákon o poplatcích, který doporučují senátoři a ten začne platit v dubnu. Situaci to zkomplikuje zvláště v ambulantních ordinacích. Praktici i specialisté přestanou vybírat od dětí od osmnácti let, ovšem děti budou nadále platit v nemocnicích. Komplikované to budou mít i ti lékárníci, kteří se poplatků nevzdají: budou moci vybírat jen od zákazníků, jejichž léky nestojí víc, než třicet korun.

Jednou větou, chaos zavládne již v tomto měsíci a v dubnu se může ještě prohloubit.. Smutný konec opatření, které mělo zvýšit přehled nad návštěvami u lékaře a pokud možno je i trochu omezit.

Je tedy na čase hledat viníky. Okamžitě se nabízejí dva, tedy obě velké strany, ODS a ČSSD. Ani jedna nechtěla ve sporu o poplatky ustoupit, podle očekávání přitom politický souboj vyzněl jednoznačně pro sociální demokraty. V poplatcích našli symbol, se kterým vyhráli podzimní krajské volby. Na prosincové schůzi sněmovny dokonce s velkou slávou porazili koalici a poplatky úplně zrušili. Teď se však opozice musí vypořádat se senátním návrhem, který část poplatků vrací do hry. Čeká nás tedy další bitva a protože jde o tak prestižní otázku, nechce žádný z účastníků souboje ustoupit byť jen o píď.

Poplatková válka na politické scéně se po pravdě řečeno nevymyká běžnému politickému provozu v období Topolánkovy vlády, která nemá jistou většinu. Zarážející je něco jiného, totiž naprosté selhání odborníků. Dvě klíčové chyby udělali už experti ministerstva zdravotnictví. Systém poplatků má ve všech evropských zemích plnit dva úkoly. Jednak bránit zdravotnický systém proti zneužívání, jednak zlepšit evidenci o tom, jak lidé zdravotnický systém využívají. Teoreticky by měl aspoň mírně omezit korupci, ale to se zpravidla ani nečeká.

Dva základní úkoly systém buď neplní, nebo jen v omezené míře. Český systém má totiž tu zvláštnost, že lékaři nevybírají poplatky pro pojišťovny, ale pro sebe. Tím oslabuje regulační funkce: pacienti třeba už na zbytečná vyšetření nechtějí, ovšem lékaři je stejně zvou. Prakticky vydělají na poplatcích 10 až patnáct tisíc měsíčně, aniž hnou prstem. Proto je také nesmyslná úvaha nové ministryně Daniely Filipiové, že zrušením poplatků zdravotnictví přijde o pět miliard korun ročně. Nepřijde, sníží se jen příjmy ambulantních lékařů, kterým ovšem pojišťovny v posledních třech letech beztak zvyšují platby desetiprocentním tempem.

Systém také nepřispívá k evidenci pohybu pacientů, protože právě praktici nemusejí poplatky evidovat.

Stojí za povšimnutí, že dvě systémové chyby poplatků nikdo nekritizuje. V tom je neuvěřitelné selhání všech odborníků.

Pravicoví politici i publicisté se snaží občanům vysvětlovat, že platit poplatky je takřka občanskou povinností. A třicetikorunu si přece může dovolit každý, když jen o málo nižší částku jsme ochotni zaplatit za pivo, anebo za lístek na autobus.

Tohle politici pochopitelně říkat můžou, proč se ale proti této argumentaci neozval nikdo z lékařů? Ve skutečnosti ukázal spor o poplatky něco jiného, než povážlivou vlastnost Čechů, že si nechají kvůli třiceti korunám vrtat koleno.

I když byl systém poplatků očividně nastaven chybně, doktoři mlčeli a v klidu vybírali po třicetikoruně. Se stejným klidem by se dalo říct, že pro třicet korun zapřeli svou odbornost a profesní čest.

Je jedno, co říkají politici, protože ti budou lékařům vždy nadbíhat. Ale nadšení lékařů pro poplatky je varovný signál o poměrech uvnitř zdravotnického stavu. Člověku se to ani nechce domýšlet. Když jsou lékaři připraveni zlepšovat svou hmotnou situaci třicetikorunami od babiček, co se stane, když jim za přednostní ošetření a lepší léky někdo dá částku na úrovni tisíců korun. Kdo z lékařů je proti korupci imunní, když třicetikoruny bral každý a nikdo neprotestoval?

Tak by mělo znít poučení z poplatkové krize. A neměly by se hledat nepříliš chytré kompromisy o tom, že někdo platit bude a někdo nebude. Otázka teď zní, jak změnit zdravotnictví, aby se omezila korupce, která koneckonců brání v přístupu ke kvalitní zdravotní péči nejvíc ze všeho. Neobejde se to bez spoluúčasti, to je předem jasné. Bude muset být nastavena úplně jinak, než měly fungovat poplatky, to je taky jasné. Jen doufejme, že poplatková válka tyto myšlenky nepohřbila na velmi dlouho dobu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio