Posvátné společenství

Mezi téměř už holými stromy je vidět cesta nahoru do kopce, ke kostelu. Zastavuji se u nízké zídky, dívám se do krajiny a zakouším něco téměř posvátného. Tady jsou moje kořeny. Tady žili moji předkové, tady pracovali na poli, tady se dotýkali země a něco z nich v té zemi taky zůstalo. Mám ráda tento čas, kdy duše živých a mrtvých jsou podivuhodně blízko. Zní mi v uších Skácelova báseň:

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny.

Mrtví nám živým otevírají oči, učí nás vidět věci tak jak jsou, stačí mlčet, naslouchat. Toto mlčení znamená přijetí. Vlastního příběhu, který je i jejich příběhem. Jako by moji rodiče, prarodiče, jejich rodiče a tak dál celé další generace nějak žili ve mně, jako bych v nich nacházela sebe.

Učím se rozumět jejich zkušenosti, jejich moudrosti, protože to je klíč k mému štěstí. Snažím se pochopit i to, co dělali špatně, co jsem jim vyčítala, prostě to neuměli jinak. I to patří k mému příběhu, to jsem taky já, i když bych to raději měla jinak.

Když jsem byla mladší, vymýšlela jsem si vlastní příběh, který s příběhem mých předků neměl nic společného. Byli v něm jiní lidé, přesadila jsem se jinam. Myslela jsem si, že to jde, napasovat se do jiné krabičky a že to bude fungovat. Ale ono to nešlo. Ztratila jsem sílu. Putování ztrácelo smysl. Až když jsem se vrátila zpátky domů, ke svým, pocítila jsem znovu sílu. Vracím se ke Skácelově básni:

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní.

Procházím zapadlým venkovským hřbitovem. Je zima, z husté mlhy vystupují obrysy náhrobků. Tady na Šumavě měli lidé těžký život. Dlouhé zimy, těžká práce na poli a v lese. A přece dokázali předávat život dál.

Vybavují se mi vůně domova mého dětství. Někdy jsou skutečnější než obrazy, protože vedou přímo k pocitu. Tváře ustupují do pozadí a zůstává to, co se nejvíc dotklo srdce, to co je nejvíc živé, to co zůstává uchované pro věčnost. To, co jsme si vzájemně dokázali dát, co se dotklo našeho srdce, co nás změnilo, nebo co v nás zažehlo touhu být lepší. Paměť obnovujeme tím, že si vyprávíme příběhy. Časem skutečné příběhy splynou s těmi, které se nikdy nestaly, a přece sem také patří.

Po mém pradědečkovi zbyl na půdě tkalcovský stav. Doma mám schovaný hrubý povlak na peřinu, který sám utkal. To je všechno, co o něm vím. Jaký to byl člověk, jak vypadal, na co myslel, když seděl za stavem, to už je vymyšlený příběh. Je to jako když hádáme podobu tváře z obrysů vystupujících z mlhy. O mé babičce se říkalo, že když byla mladá, ráda tancovala na stole. Nikdy jsem se jí na to nezeptala, ale mnohokrát jsem se přistihla, že se mi chce vylézt na stůl a křepčit tím nejbláznivějším způsobem. Samozřejmě společně s babičkou, ona mě to přece naučila.

Dědeček byl hospodář. Zlomilo ho, když mu komunisté zabrali půdu i dobytek. Musel do JZD. Celý život tím trpěl tím. Jedna kráva a malá záhumenka byly slabou náplastí. A přesto dělal s plným nasazením to, co mohl, co mu ještě dovolili. Malé hospodářství je lepší než žádné. Dodnes si ho pamatuji u stolu, z každé strany jednu kočku, krmil je ze svého talíře.

Se stejnou samozřejmostí při každém jídle i moje Micka očekává, že dostane svůj podíl.

Je to zvláštní, naše životy jsou tak jiné, a přece se tolik podobají.
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami.

Smrt a život tvoří celek. Jako by smrt byla zrcadlem, ve kterém se odráží smysl života. Jako by mrtví, na které vzpomínám byli zrcadlem, ve kterém se odráží smysl mého života.

Jsou lidé, kteří chodí na posvátná místa, aby se tam posílili. Já hledám sílu v krajině, u tohoto posvátného společenství předků. Učím se od nich tomu, co je věčné, co zůstane uchováno, i když tento svět pomine.