Poslední siréna: Příběh mořské krávy z Beringova ostrova
Poslední siréna: Příběh mořské krávy z Beringova ostrova
O tom, jak se v dějinách osudově protnuly životy lidí a posledních mořských krav – savců z řádu sirén ze severního Pacifiku, vypráví román finské autorky Iidy Turpeinenové.
Koroun bezzubý nebo také Stellerův byl velký savec z čeledi sirén, býložravý tvor, živící se v mělkých vodách severního Pacifiku mořskými řasami. Měnící se klima na konci doby ledové a přílišná pozornost ze strany domorodých lovců tyto „mořské krávy“ vytlačily do posledního refugia na nejzápadnější výspě Aleutských ostrovů, kterou jinak obývali jen ptáci, lišky, tuleni, lachtani a mořské vydry.
Právě u tohoto ostrova ztroskotala v roce 1741 loď dánského mořeplavce v ruských službách Vituse Beringa. On sám na ostrově zemřel, a proto nese jeho jméno. Koroun byl pojmenován po přírodopisci výpravy Georgu Wilhelmu Stellerovi – prvním a bohužel i posledním vědci, který sirény z Beringova ostrova pozoroval živé. O jejich smutném osudu a také o lidech, s nimiž se bezprostředně protnul, vypráví román finské autorky Iidy Turpeinenové „Poslední siréna“, který letos vyšel i česky v nakladatelství Paseka.
Chutné maso a tuk mořských krav umožnily části Beringových mužů přežít; včetně samotného Stellera. Na chatrnou loď postavenou z trosek s sebou však nemohl vzít kostru mořské krávy, kterou vypreparoval; při návratu domů zemřel a do Petrohradu dorazily jen jeho zápisky. Ostrov se stal oblíbenou zastávkou námořních výprav – za pouhých 27 let byli korouni vybiti do jednoho… Druhé dějství příběhu začíná v roce 1859 v zabláceném a špinavém správním centru Ruské Aljašky Novoarchangelsku, kam se svou ženou Annou přijíždí jako nový gubernátor Hampus Furuhjelm – jediným bohatstvím Aljašky byla tehdy kožešinová zvířata, kterých ubývalo, a boj s hrozícím ekonomickým kolapsem Furuhjelma vyčerpával. Mimo to chtěl splnit slib, který dal profesoru zoologie helsinské univerzity Alexandru von Nordmannovi: pátrat po mořských kravách. Živé k mání nebyly, ale dva Aleuti našli na Beringově ostrově kostru, zanechanou tam Stellerem.
Třetí dějství románu je věnováno kreslířce Hildě Olsonové, von Nordmannově asistentce, která v roce 1861 v Helsinkách kostru mořské krávy kresebně zdokumentovala – kresby vyšly v příloze profesorova pojednání o korounech jakožto živočiších prokazatelně vyhubených lidmi. Bylo to tehdy nové, neobvyklé téma… V 50. letech 20. století, kdy se odehrává závěrečná část románu, to už bylo jiné. Hrdinou vyprávění je tady John Grönvall, restaurátor ptačích vajec a jeden z prvních skutečných ochránců přírody. Byl to on, kdo po 90 letech poprvé správně sestavil kostru Stellerovy mořské krávy, vystavenou dnes v helsinském Přírodovědném muzeu.
Iida Turpeinenová končí svůj román poděkováním – ani ne tak lidem, kteří jí při práci radili, ale živočichům, kteří byli během krátké doby, kdy na „Poslední siréně“ pracovala, vyhubeni. Seznam jistě není kompletní – mnohé druhy zmizely dřív, než se setkaly s vědcem, který by je popsal. Nezbylo po nich nic, mnohdy ani ty kosti. Neměly štěstí na svého Stellera.
Iida Turpeinenová: Poslední siréna. Praha: Paseka, 2025. ISBN 978-80-7637-546-8.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
