Politické strany druhé generace
U příležitosti dne památky obětí komunistického režimu se zamyslíme nad tím, že jedním z důsledků éry bezpráví se stala nedůvěra k politice. Projevuje se to různými způsoby dodnes. A Daniel Raus si v následujícím komentáři klade otázku, zda nová generace občanů nevezme politiku na milost.
Politika je špína – říkalo se v dobách totality. A věru, tohle rčení nebylo daleko od pravdy. Komunisté nadělali spoustu zla, hlavně v 50. letech. Byli všemohoucí státostranou a chovali se bohorovně – s tím, že žádného boha (snad kromě Stalina) neuznávali. Od každého přitom chtěli, aby se „angažoval“, až se to dostalo do lidového humoru a my jsme při cestách po chodníku plném psích hovínek říkávali dětem: „Pozor, abyste nevstoupily do strany“.
V české mentalitě to nějak zůstalo i po pádu totality. Nejde ovšem o jev ryze český, je to jev postkomunistický – i v jiných (kdysi socialistických) zemích si občané začali užívat luxusu v podobě neangažovanosti. Politické strany tak získaly obrovskou moc při velmi nízkém počtu členů. Staly se z nich výtahy k moci, do kterých se často vešel jenom omezený počet pasažérů.
Některé partaje se začaly dokonce novým členům uzavírat, nebo se v nich objevili různí „kmotři“ a „velrybáři“, kteří začali daného stavu dovedně využívat ve svůj prospěch. Když k tomu přičteme vrozenou českou skepsi, dostáváme situaci, kdy politické strany mají členstvo, představující pouze zlomek obyvatelstva.
Nebylo tomu tak přitom vždycky. Po válce a na počátku komunistické éry byly členské základny politických stran 10x nebo 20x větší než dnes. Například sociální demokraté měli skoro 400 000 členů, podobně jako tehdejší lidovci. A skoro dvakrát tolik vykazovali v té době národní socialisté, strana statečné Milady Horákové, kterou komunisté justičně zavraždili.
Dědictví totality je ale silné a zasáhlo celou jednu polistopadovou generaci. Otázka zní, zda nastane změna v generaci druhé. Je pravda, že nemáme rádi organizovanou formu politiky, stejně jako nemáme rádi organizovanou formu náboženství. Je pravda, že u nás přežívá ono rčení, podle kterého politika není zrovna čisté prostředí. Právě proto je ale potřebná angažovanost slušných lidí. Ti, kdo znají komunismus už jen z vyprávění, vstupují plnou parou do života. Možná s tím právě oni něco udělají.
