Pohlazení po těle i po duši
Je libo podrbat na zádíčkách? Pošimrat na bradičce? Pohladit po hlavičce? Anebo potulit a obejmout? Je snad libo polechtat? Kdyby mohl Tatu odpovědět na tyto otázky, neváhal by ani vteřinu:"Jasně, že je libo!"
Kdo z nás by nakonec nepotřeboval alespoň někdy pochovat, kdo z nás by nestál o vyjádření lásky od druhých. Naše životy jsou však někdy tak zamotané, že příslovečný gordický uzel je proti nim hladkou smyčkou. A tak zdaleka ne každému je v tomto slzavém údolí dopřáno takových tělesných rozkoší, jakých si každodenně dopřává právě Tatu.
Tatu patří k těm šťastným bytostem na této Zemi, které se mohou těšit z krásných a příjemných projevů lásky měrou vrchovatou. Už od okamžiku, kdy se narodil, byl miláčkem všech členů gorilí rodiny, a to včetně Richarda, jenž do té doby o prvorozeného potomka dbal velmi málo. Tatunka chtěli všichni chovat i nosit na zádech. Všichni mu poskytovali ochranu. I Moja, tehdy ještě křehká gorilí holčička, nosila statečně brášku na zádech a nedala na něj dopustit.
Dnes se nejvíce pohlazení dočká Tatu, stejně jako Moja, u vždy chápající a milující Kamby. Kamba se trpělivě věnuje mláďatům pokaždé, když k ní přijdou s nějakou bolístkou či ukřivděním. A lásku, kterou svými pohlazeními rozdává, dostává od mláďat zase hojně zpátky v podobě jejich milé společnosti.
Prvopočátek této úvahy se však zrodil v jiném pozorování. Moja povyrostla a její vztah k bráškovi se zase rozvinul, dalo by se říci, že až rozkvetl. Moja už přistupuje k Tatuovi dospěleji a umí ho pochovat a poklepat po zádech se stejným porozuměním jako to dělá Kamba, když se k ní přijde malý uličník uklidnit.
Pohlazení pomáhá a dává sílu tomu, kdo má špatný den, koho pronásledují trable a chmury. Zdá se mi, že gorily vědí možná líp než my, že takové pohlazení po zádíčkách hladí také duši. Jak jinak si totiž vysvětlit, že tuto prostinkou životní zákonitost bezpečně ovládají, zatímco my lidé toho velmi často nejsme schopni?
