Po potopě
Duha se ukazuje na nebi ještě zamračeném. Duha, to je krása, nádhera, pokoj a mír. Ale nebe se ještě mračí, v dálce brblá odcházející bouře. Ještě spadne sem tam nějaká kapka. Je krásně, ale ještě jsme nezapomněli, jak jsme se před chvílí třásli. Hromy nad námi, blesky kolem nás. Země se chvěla, báli jsme se. Nad námi se klene duha, ale nezapomínáme, že chodíme po hraně propasti, že nad hlavou nám visí zkáza, nebeské hráze zadržují příval, který by nás dokázal smést. Víme, co voda v nezvladatelném množství dokáže, jak jde přes hlavu a nic se jí nemůže postavit.
Duhou končí biblické vyprávění o potopě. Duha ohlašuje konec potopy. Duha je znamením Boží milosti. Je konec zkáze, ale nebe se ještě mračí. Nad hlavou máme pořád ještě hrozbu. Příběh o potopě nám připomíná realitu zla a jeho sílu – uvědomujeme si závažnost lidského hříchu a jeho důsledků a uznáváme oprávněnost Božích soudů. Potopa přece přišla jako nástroj Božího hněvu, jako odpověď na lidský hřích, který se rozmohl tak, že zaplavil a zkazil celou zemi. Ten lidský hřích – tím bible nemyslí jen jednotlivé naše prohřešky, nýbrž jakési všeobecné korupční prostředí, které vším prosákne a všichni jsou namočeni, nakaženi, všichni se vezou. Něco jako když jedeme autem a říkáme si, jaké je to šílenství, co se na těch silnicích děje, a pak nám dojde, že častokrát sami nejsme ani dost dbalí pravidel ani dost opatrní ani příliš ohleduplní. Hřích je všechno, co nás v tu chvíli obklopuje, ta situace, ty zvyklosti stáda i naše vlastní neodpovědnost. Ale v tom starém příběhu spláchly vody potopy všechno zlé a zemi očistily.
Duha se ukazuje na nebi ještě zamračeném. Je znamením pokoje, začátkem nového času. Duha vzniká lomem světla na kapkách vody. Světlo, které dírou v mracích proniká shůry, proměňuje temnotu, plaší děsivost. Nad oprávněným Božím trestem se vznáší Boží soucit. Boží milosrdenství je tím světlem, které mění hrozbu v pokoj a mír.
Duha je znamením smlouvy. Bůh říká: „Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ Potopa je – v tom příběhu – nástrojem Boží očisty. Potopa sama není zlem, aspoň z Božího hlediska (jistěže ti, kdo byli do toho zlého zapleteni, to vnímají jinak). Z Božího hlediska potopa byla oprávněná a dokonale vydařená. Povedlo se, co Bůh zamýšlel. Bůh by mohl být spokojen, byl to úspěšný zákrok. Příběh nepřipouští žádnou pochybnost – jako třeba, že by byl postižen někdo nevinný. Z hlediska efektivity, z hlediska kýženého výsledku, dosáhl Bůh svého.
Ale Hospodin se neraduje. Není spokojen. Naopak – vlastně se mu to celé nelíbí. Bohu Stvořiteli, který je náročný a spravedlivý, který člověku dává úkol střežit a obdělávat zemi, který člověka volá k odpovědnosti, tomuto Bohu se nelíbí trestat toho, kdo ta Boží očekávání a nároky nenaplňuje. Nelíbí se mu cesta násilné očisty, nelíbí se mu vyhlazovací metody. Navzdory úspěšnosti té metody, navzdory její vysoké efektivitě říká Bůh: už ne, už nikdy! Zřetel na úspěch pro něj není rozhodující, nýbrž popouští uzdu hnutí svého srdce, dá na svoje pohnutí, na svůj soucit a milosrdenství. On sám se rozhodl tímhle způsobem nadále už nejednat. A vyhlásil podivnou jednostrannou smlouvu, kterou zavazuje sám sebe.
Od těch dob, co známe tenhle příběh, nemůžeme si žádnou přírodní katastrofu vykládat jako Boží soud, jako Boží trest.
Duha nebývá vidět často. Někdy je nezřetelná, někdy si nedáme čas se zastavit, vzhlédnout a žasnout. Bouřka se přehnala a my spěcháme dohnat to zdržení, dál za svými záležitostmi. Nevadí. Duhu na nebi vyklenul Bůh jako znamení především sám pro sebe. Aby nezapomněl na tuhle svou zkušenost – jakoby věděl, že zase bude zle a všechno to spláchnout a zrušit bude se zdát tím nejlepším řešením...
Bůh se zřekl takového účinného očistného trestu. Znamená to, že je nám lidem zaručená beztrestnost? Může nás to těšit, ale skoro se toho lekáme. Víme, co imunita s některými dokáže udělat. Namísto, aby jim dala svobodu jednat podle svého nejpoctivějšího svědomí bez ohledu na následky, umožňuje jim zneužívat své moci. A co ti, kdo tomu přihlížejí, kdo tím trpí? Jak se mají dovolat spravedlnosti? Jak mohou omezit rozpínavost bezohledných? Jestliže Bůh nesoudí, co s tím hodlá udělat?
Biblické vyprávění potopou nekončí. Příběh jde dál. Bůh, který se zřekl vnějších očistných metod, hledá cestu k lidskému srdci. Člověka oslovuje. Zvláštním, významným Božím slovem je pro nás příběh Kristův. Nabízí východisko ze zapletenosti zlého, exodus z otroctví beznaděje. Ježíš je tu jako oslovení, jako inspirace, jako nový Duch. Bohu nestačí vzdát se vyhlazovacích metod, nýbrž vstupuje aktivně do našich pozemských zápasů, aby pozvedl upadlé a ohrožené lidství. Přece se nenecháš strhnout, otrávit či znechutit! Ani svou slabostí ani všeprostupující pokřiveností. Neboj se a věř. Toho, kdo miluje, ani smrt nemůže natrvalo opanovat. Tuhle důvěru můžeš načerpat od Krista. A tak na pravdu spoléhej, soucitu se svěř, láskou nešetři a vždy měj naději.
