Petr a Pavel

Staré řeholnice, které musely zažít buď komunistické pracovní tábory a pak pobyt v izolaci, kde je hlídala STB. Nebo vystoupily z podzemí, kde před tím žily řeholní život tajně. A nebo možná žily v jiných zemích a po revoluci se buď vrátily z emigrace nebo přišly podpořit zdejší řády, které se pomalu vzpamatovávaly ze čtyřicetiletých zákazů a násilností. Mezi nimi pobíhaly děti. Ale vedle spořádaných katolických rodin se tu našli počítám i představitelé místní alternativní kultury a pár lidí, kteří asi nepatřili jinak vůbec nikam. I když je to už dost dlouho, pamatuji si i část kázání, kde kněz říkal, že v netypických situacích člověk může dělat to, na co má víru. A tam myslím, že se mu podařilo moc hezky vystihnout, co v dějinách Petra a Pavla vlastně spojovalo.

Petr, nejhorlivější z apoštolů. Rybář. Ale také takové dospělé dítě, které se občas nebojí experimentovat, a pak zase dostane strach a začne se topit, třeba když chce jít za svým Pánem po vodě. Petr, který vlastně jako první přivedl Ježíše domů, i když pravda, asi zapomněl, že jeho tchyně právě ležela v horečce. Duchovní zrak a slepota v takové blízkosti. První, kdo rozpoznal, že Ježíš je syn Boha živého. Petr, který šel s Ježíšem na horu proměnění a jediný z těch třech učedníků, co tam byli, dokázal něco říci, chtěl něco podniknout - i když nevěděl, co přesně by to mělo být. A svým návrhem na stavbu stanů přišel leda k ostudě. Ještě horší bylo, když chtěl Ježíšovi rozmlouvat cestu do Jeruzaléma, když bylo jasné, že tam bude leda trpět, a on mu řekl, že jeho myšlení stojí proti Bohu. A potom, Petr slibující věrnost, Petr v getsemanské zahradě, ve veleknězově domu, kde by nejraději všem kohoutům zakroutil krkem. To hrozné zjištění, že je schopen zrady. A přitom možná teprve potom se stal skálou církve, pastýřem beránků a ovcí, který ví, že i když touží po dobrých věcech, nemusí na ně vždycky dosáhnout a někdy se mu můžou změnit v opak. Na co má Petr víru? Na to, aby zůstal s apoštoly, když byla budoucnost nejistá. Na to, aby běžel k prázdnému hrobu a vstoupil do něj první. Na to, aby se znovu setkal s tím, kterého zapřel a řekl mu, že ho má rád. Na to, aby po letnicích kázal o Božím království a dokonce se za to nechal zavřít. A pak, kázal dál. A dovolil, aby se rozšiřovaly jeho horizonty - s tím vědomím, že vždycky bude muset zápasit se svým smýšlením, které může stát Bohu v cestě. Petr, nebeský klíčník. Ale jaké dveře jemu zůstanou uzamčeny? Petr zápasící se svým vlastním strachem. O kolik kroků dál může ještě jít? Těžko se hýbe skála. Petr, kterému se zdá o Kornéliovi, jak na něj v modlitbě čeká - a kterému se ve snu promění, co je nečisté v to, co je čisté. Petr, milující Pána i a ve stáří a jdoucí tam, kam nechtěl. Petr, za Neronovy vlády v Římě ukřižován hlavou dolů.

Ale pak jsou tu ještě nerozluštěné hádanky. Kde je Petrova žena? Proč nestojí vedle něj? Proč nejsou kostely zasvěcovány tomuto manželskému páru? Je to někdo, koho se Petr vzdal? Nebo kdo jej provázel životem nepojmenován? Jaký příběh lásky nám tady chybí?

Místo ní stojí obvykle vedle Petra Pavel, i když se spolu občas přeli. Pavel, zákoník, který zažil tak strhující obrácení. Apoštol pohanů, zakladatel církví. Jistý si svou vírou. Jistý si Boží milostí a věrností - a i když vidí jen v hádance, jistý si tím, co vidí, korunu spravedlnosti, kterou mu připravul Pán, spravedlivý soudce. Neboť on, Pavel, bojoval dobrý boj, dokončil běh, víru zachoval. Pavel, který měl víru na to, aby se postavil na Areopagu a začal kázat Krista. Aby procestoval Malou Asii, zakládal církve, nebál se disputací, věznění, ran holí, kamenování, samoty, bezesných nocí, bouří a ztroskotání, dokonce ani smrti ne. A přitom, i když trochu jinak než Petr, musel se naučit snášet svou slabost, a to, že Bůh vždycky neodpovídá na naše modlitby tak, jak bychom si představovali. Že víra je sice moc, která léčí, kterou se dají hory přenášet, ale ne vždycky.

Co se to vlastně slaví tuto neděli? Pilíře církve pevné ve své omylné křehkosti? Cesty, které vedou vždycky ještě o kousek dál, než kam oko dohlédne, na které patří čistí i "nečistí", protože pro Boha není nečistého nic? Cesty, které se občas potkávají, někdy kříží, někdy jsou mimoběžně? Jak tahle jednota v mnohosti vypadala tehdy, když Pavel pořádal sbírku pro Jeruzalémskou obec. A když se objevili judští křesťané učící, že také pohané musí nejprve přijmout obřízku a Mojžíšův zákon, aby mohli pak patřit Kristu? Když Pavel, řešil spor dotazem apoštolům a starším v Jeruzalémě ohledně této věci. Nebo když vytýkal Petrovi, že nestoluje s pohano-křesťany, když to přece také jsou jeho bratři a sestry. A přese všechny neshody, Pavel se po svých cestách vrací do Jeruzaléma, aby vyprávěl o tom všem, co Bůh učinil mezi pohany, i aby místo chvály slyšel, že si má nechat oholit hlavu a podrobit se sedmidennímu rituálu očisty, protože si židé obrátivší se ke Kristu stěžují, že Pavel učí svobodě od Mojžíšova zákona, svobodě od obřízky a od tradic předků. Při tom jej Židé z míst, kde působil, chytí v chrámě, zajmou a vláčí po vězeních až do dne jeho smrti. Pavel bude stať mečem v Římě za Neronovy vlády, dle legend, rok po Petrově ukřižování.

Vracím se vzpomínkou zpátky do západních Čech a říkám si, co všechno Petr a Pavel museli na svých cestách ztratit, a co všechno tady musela ztratit církev, aby jiní mohli získávat. Aby našli život a jeho smysl. Aby poznali sílu Boží lásky, Božího odpuštění, Božího přijetí. Na co má víru křehké společenství různých povah, různých životních cest, různé otevřenosti a různých strachů, různé minulosti a různých představ o tom, co by mělo přijít po ní?