Persekuce církví po únoru 1948 narůstala postupně
Komunistický převrat v Československu z února 1948 výrazně zasáhl i do života církví. Už 27. února, tedy dva dny po převzetí moci, zastavili komunisté vydávání většiny katolických periodik. Jako důvod byl uveden „nedostatek papíru“. A perzekuce dál sílila.
Ještě v období po únoru 1948 měly církve v Československu řadu členů, jak říká historik Martin Jindra z Ústavu pro studium totalitních režimů.
„Máme údaje ještě ze sčítání obyvatelstva v roce 1950, kdy se k ‘bez vyznání’ hlásilo jenom přibližně půl milionu lidí, zatímco k Římskokatolické církvi 6,8 milionů, k Církvi československé 950 tisíc lidí a k druhé největší nekatolické církvi, k Církvi českobratrské evangelické, 400 tisíc lidí.“
V první fázi nevyhlásil komunistický režim otevřený boj proti náboženství, ale snažil se církve změnit k obrazu svému.
„Zejména tu katolickou církev, která v té první fázi po únoru 1948 patřila k jeho hlavním nepřátelům, se snažil přetvořit, nebo ji v uvozovkách reformovat na katolickou církev národní. Snažil se toho dosáhnout odtržením církve a potažmo hierarchie od svého vedení ve Vatikánu, a to se mu nikdy tak zcela nepodařilo.“
V druhé fázi se v případě Římskokatolické církve režim snažil oddělit církevní hierarchii od řadových věřících.
„Začal využívat institutu generálních a kapitulních vikářů, to znamená, že postupně začal jednotlivé biskupy internovat a později i věznit, a nahrazoval je loajálními osobami těch kapitulních a generálních vikářů, které byly mnohem ochotnější s tím režimem spolupracovat.“
Církevní politiku v té době formovala Komise pro církevní a náboženské otázky při Ústředním akčním výboru Národní fronty, které předsedal Alexej Čepička. Ta se například v květnu 1948 v Praze sešla s církevní delegací v čele s biskupem Štěpánem Trochtou. V archivní nahrávce Paměti národa vzpomíná jeho tehdejší poradce Josef Vlček na ústupky, které se režim na oko snažil udělat v oblasti církevního školství.
Josef Vlček: „Dost dobře jsem prostudoval školské právo a když se páni snažili ukázat dobrou vůli, tak řekli: ‘My vám tedy uděláme výjimky ve státním školství, ale ne neomezeně, ale řekněme pro každou diecézi jedno gymnázium atd.’ A potom mě poslali na Hradě do nějaké budovy, kde jsem byl takřka zavřený, abych sedl a udělal návrh. Takže během necelého dne jsem musel udělat několik paragrafů zákona o výjimkách ze státního školství.“
Podle historika Martina Jindry podobná jednání ale pouze vytvářela prostor k tomu, aby si režim postupně mohl upevňovat své pozice.
„K jejich ukončení definitivně došlo v březnu 1949, kdy biskupové na svém jednání ve Starém Smokovci nalezli odposlouchávací zařízení, což vyvolalo otevřený konflikt mezi arcibiskupem Beranem a představiteli komunistického státu.“
V roce 1949 režim začal připravovat proticírkevní zákony.
„Zejména dva z nich – Zákon č. 217 o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a Zákon č. 218 Sb./1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, které potom nadále umožňovaly komunistickému režimu ovládat církve ještě v mnohem větší míře. V tom zákoně o hospodářském zabezpečení církví byl použit institut tzv. státního souhlasu, kdy každý duchovní k tomu, aby mohl vykonávat duchovenskou službu, potřeboval státní souhlas, takže to byl samozřejmě významný regulační prvek toho komunistického režimu.“
Na počátku 50. let už režim připravoval velké politické procesy s katolickou církví.
„Jmenujme alespoň dva: Machalka a spol. a Zela a spol. Bylo také potřeba eliminovat vliv řeholí a řádů, takže v dubnu 1950 byla spuštěna známá Akce K (Akce Kláštery), kdy byly likvidovány mužské kláštery, a potom přes léto 1950 následovala i akce, při které docházelo k rušení ženských klášterů. Potom ti řeholníci a řeholnice byli internováni v internačních táborech.“
Od roku 1952 už pak režim otevřeně deklaroval boj proti náboženství jako takovému a jeho represe začaly ještě výrazněji než dříve dopadat také na nekatolické církve.
