OTK - Sona a kuva - OTK cestou lesem nezabloudili

9. prosinec 2003

O skupině OTK se v běžném mediálním prostoru tak nějak ví, nicméně větší pozornosti se jí dostává jen zřídkakdy. Do jisté míry je to tak v pořádku, neboť o ni sami cíleně nebojují. Na stranu druhou se relativně malý obecný zájem jeví jako kontraproduktivní, neboť, jak alespoň dokazuje poslední deska "Sona a kuva" (Silver Rocket, Minority records, 2003), přesně taková hudba by mohla posloužit jako seriózní odpověď na čím dál zamlženější horu otazníků nad směřováním domácí nestředněproudé scény.

V přístupu k samotné hudbě, chutí ji vytvářet výhradně po svém, nijak extrémní touhou se s ní protlačovat, koneckonců i věkem muzikantů, přibližně patnáctiletou dobou existence kapel a občasnými překryvy v sestavách jsou OTK na jedné lodi se skupinou Oswald Schneider (ještě donedávna i s Tata Bojs). Přestože každá z těchto kapel má svůj zvuk, svůj styl i své fanouškovské zázemí, jistým světonázorem jsou si dost podobné. Takové tvrzení by se dalo s jistým zjednodušením vztáhnout na jakoukoli kapitolu v historii skupin, tedy i na tu zatím poslední, ve které hrají velkou roli současné výrazové technologie.

Sona a kuva

Zatímco Oswald Schneider se pustili naplno do využívání předprogramovaných samplů a smyček, což vede i k problémům s převáděním studiových verzí písní na pódia, OTK - ne že by zde rozdíl mezi koncertními a studiovými podobami zanikal - sázejí na zvuk co nejméně "chemický", pokud možno co "nejšpinavější". Poučenost současnými studiovými možnostmi je cítit hlavně ze zvuku, potažmo z práce na míchání nahraného materiálu. Ne nadarmo se deska nahrávala rok, a to v jednom z nejvyhledávanějších pražských studií JáMor lídra OTK Ondřeje Ježka. Případným stresem zhustakdy provázejícím dodělávání nahrávky, stejně jako absencí odstupu nad jednotlivými fázemi nahrávání deska rozhodně netrpí, naopak: poklidná tvůrčí práce z ní takřka sálá.

Zvukově je "Sona a kuva" zatím rozhodně nejprogresivnějším počinem OTK, a to jak v práci s klidnými atmosférotvornými plochami, tak s těmi naléhavě valivými. Převažují skladby v pomalejších tempech, většinou s výraznější melodií a jednoduchým, neplánovanými mnohasmysly zahaleným textem (název nosiče, který vznikl pouze přesmyčkou písně "Sova a kuna" je nakonec vcelku reprezentativní pro hříčkovou poetiku OTK). Pro aranže písní je stále typická ona rozbitost a neupravenost, na jaké jsme mohli být zvyklí u starších OTK, zde však byly využity jako pouhé prostředky ke stavbě výsledného tvaru, nikoli jako jeho hlavní smysl - dvaadvacetiminutové ruchové "Stolní větráky", které uváděly pět let staré album "KOT", tu zkrátka nenajdeme.

"Sona a kuva" vyniká nad dosavadními díly podepsanými čtveřicí muzikantů z OTK, je posluchači mnohem otevřenější a, ač to slovo autoři patrně neuslyší rádi, líbivější. Základní poznávací znamení - tedy citlivá práce s napětím, umění nedoříkávat očekávané, lehkost a hravost v práci s textem i zvukem, která máme s OTK spojena z dřívějška, tu přesto zůstala. "Sona a kuva" je výjimečná i na současném trhu desek domácí hudby "na okraji", už třeba tím, že z takového okraje přesahuje tam, kam by šlo dohlédnout z mnohem zalidněnějších oblastí...

Oficiální web kapely

autor: Hynek Just
Spustit audio

Více z pořadu