Otčenáš

Mnoho je na nás naloženo a Ježíš nás nešetří. Třeba z jeho kázání na hoře slyšíme výzvy: kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou, jdi druhou míli, dej svou poslední košili, ani se neopovaž chtivě pohlédnout na cizí ženu, nehněvej se na svého bratra a - úplný vrchol: milujte své nepřátele!

Mnoho je na nás naloženo, mnoho se po nás chce a je to dobře - totiž, alespoň pokud jde o Ježíšova slova z kázání na hoře - vždyť jsou nasměrováním k dobrému, záchranou z bezohlednosti, bezduchého konzumu, ze sobectví a neodpovědnosti. Mnoho je na nás naloženo a je ovšem užitečné rozlišovat věci zbytečné a podstatné - ty zbytečné setřásat a podstatných se držet. A tahle Ježíšova slova z kázání na hoře, ta jsou podstatná, je slyšet a následovat je dobré a nadějné, plné života.

Mnoho po nás Ježíš žádá a zrovna jeho kázání na hoře je náročné. A přece na jeho začátku slyšíme: "blahoslavení chudí Duchem, neboť jejich je království nebeské, blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou . . ." Tato blahoslavenství předcházejí všem požadavkům, vyhlašují Boží přízeň lidem, kteří si ji nijak nezasloužili. A uprostřed kázání na hoře je modlitba Páně, zvaná též Otčenáš. Mnoho je na nás naloženo a mnoho se po nás chce - ale my se nemáme tohoto břemene zbavit, vyložit si ty výzvy co možná nejměkčeji, bagatelizovat je, nýbrž je máme slyšet a přijímat ve spolehnutí, že s nimi nezůstáváme sami, že neleží jen na nás. Proto na tomto místě evangelista Matouš vkládá do Ježíšova kázání Otčenáš. Modlitba Páně je modlitbou bytostné důvěry. Své starosti o sebe a své blízké, své úzkosti před vším zlým, strach z nouze a násilí i svou malověrnost svěřujeme Božím uším. Mnoho se po nás chce, ale my můžeme taky něco (a ještě víc) chtít po Bohu. (V jedné linii tradičních výkladů se prosby "posvěť se tvé jméno, přijď tvé království, buď vůle tvá" chápou především jako výzvy pro nás - abychom my Boží jméno svým životem posvěcovali, abychom my jeho království mezi sebou nastolili, abychom my jeho vůli zde na zemi naplňovali. Rozumím tomu, že modlitba nemá být zbožným alibismem, že nejde o to, vymluvit se a vyvázat z vlastní odpovědnosti - ale přece, v kontextu všech nároků a naší ustaranosti, zdá se mi, že síla téhle modlitby je právě ve spolehnutí na Boží iniciativu - "posvěť se tvé jméno" - ty sám to učiň, ať je vnímáno jako svaté, ty sám, Bože, když my jsme u konce - neboť my dobře víme a přiznáváme, že sami daleko nedojdeme.) Mnoho se po nás chce, ale my můžeme chtít ještě víc po našem Bohu. Modlitba, kterou nás učí Ježíš, je osvobozující - neříkáme si jen, co ještě máme dělat a jací máme být, ale voláme k Bohu, oslovujeme přímo Hospodina, svého Boha, našeho nebeského Otce s důvěrou, že On taky jedná, dokonce dříve než my a nad naše pomyšlení.

Možnost obrátit se k Bohu, utéci se s důvěrou k nebeskému Otci - není to podstata víry? Častokrát se trápíme s výchovou svých dětí k víře, ale to nejdůležitější pro jejich budoucí vztah k Bohu možná není to, jak jim dokážeme víru vysvětlit, ale to, zda jim dokážeme naslouchat a přijmout je, když za námi přijdou s čímkoli. Modlitba Páně je osvobozujícím oslovením Boha Otce. A je osvobozující taky v tom, že je hotová. Nemusíme nic vymýšlet (pokud máme problém, jak se modlit). A vůbec mi nepřipadá zbytečné ji opakovat. (Vždyť ty moje strachy se mi taky každý večer vracejí.)

Mnoho je na nás naloženo, mnoho se po nás chce, ale mnoho je nám taky dáno. Otčenáš je modlitba důvěry a spolehnutí. Je to modlitba svaté bezstarostnosti. Pravá zbožnost, která pokorně přijímá náročnost Božího slova, ta zároveň ví o této poslední bezstarostnosti. (Ježíš kritizuje mnohomluvnost při modlitbě. Myslím, že taková mnohomluvnost je výrazem úzkostné starosti o výsledek, v podstatě výrazem nedůvěry.) Otčenáš je modlitbou svaté bezstarostnosti: "Tvé je království, moc, i sláva, na věky."