Ota Pavel a jeho bratři byli hrdí Židé
Ve čtvrtek 2. 7. uplynulo devadesát let od narození významného spisovatele a novináře Oty Pavla. Působil jako sportovní reportér, řadu let dokonce v Československém rozhlase. Své reportáže a povídky shrnul do pěti knížek o sportu. Pozoruhodná je však jeho autobiografická vzpomínková próza, ve které vypráví o svém dětství a dospívání, o tatínkovi a krásách krajiny kolem Berounky.
Ota Pavel pocházel ze smíšené rodiny a jeho židovský otec Leo se živil jako obchodní cestující. Za druhé světové války byli otec i oba starší bratři odvlečeni do koncentračních táborů. Jaký měl Ota Pavel vztah k židovství, vysvětluje psycholožka Zuzana Peterová, která o něm napsala dvě knihy.
„On žil ve vědomí toho, že pochází z židovské rodiny vzhledem k tomu, že se hovořilo o tom, co tatínek prožil a jak to s bráchama bylo v koncentráku. Židovství jako takové, ta podstata, bylo to do všech lidí pronikající trauma holocaust – to bylo asi jeho hlavní židovství. A z toho taky vyplynula potom jeho duševní choroba. Tenkrát se stalo to, aspoň jak znám z vyprávění, že on si představil, že ta bytost, kterou vidí před sebou, je čert, anebo Hitler atd. a rozjelo se u něho velmi ošklivé onemocnění.“
Ota Pavel se původně jmenoval Otto Popper. Jeho rodina si příjmení změnila v roce 1956, kdy už však útrapy kvůli svému původu měla z velké části za sebou.
„Mám pocit, že to změnili právě po válce, aby nezněli tak židovsky. Ale na druhou stranu, tak jak jsem je poznala, to byli hrdí Židé, vždy to nějakým způsobem dali najevo, netajili to. Takže to bylo takové, aby se vlk nažral.“
Na motivy Pavlových povídek vznikl televizní film Zlatí úhoři a celovečerní film Smrt krásných srnců. Popisují dětství u řeky Berounky, životní osudy tatínka i krutou válečnou realitu.
„Jeho doménou, stejně jako celé té rodiny, byly ryby. Pro něho život bylo sedět na břehu, pozorovat řeku, a pak taky sem tam něco chytit. Ale spíš ty ryby měl tak rád a přírodu tak miloval, že to nebyl žádný lovec.“
První kniha Zuzany Peterové o Otu Pavlovi vyšla v roce 2000 a má název Spanilé jízdy aneb náš bratr Ota Pavel.
„Já jsem do rodiny Pavlů přišla dávno jako jejich známá a pak po letech mě Jirka Pavel, to už tu Ota dávno nebyl, vyzval, abych o jejich rodině napsala. Tak jsem vymyslela příběh, že ti dva bráchové Jirka a Hugo sedí u řeky Berounky a povídají si s Otou. Pak následovala po úspěchu této knihy kniha druhá, opět na jejich požádání, jmenuje se Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já. Bylo to vyprávění jediného syna Oty Pavla, taky Jirky, o tom, jak vnímal tatínka, strejdy a jak sám onemocněl.“
Přímo na Otu Pavla má Zuzana Peterová tuto vzpomínku.
„Znala jsem ho úplně jako mladé děvče a pamatuji si ho jako velmi laskavého, mírného až plachého člověka, který měl touhu vypsat se z těch svých zážitků a strašně se obával, kdy ho popadne zase ta nemoc, protože proti ní byl bezmocný.“
Vážná duševní nemoc se u Oty Pavla projevila v roce 1964 a o dva roky později kvůli ní odešel do invalidního důchodu. I přes časté pobyty v nemocnici však nadále literárně tvořil.
„Měla jsem možnost dostat se k materiálům, kdy třeba byl propuštěn po léčbě z Bohnic a rychle – rychle začal psát. Ale to byly ještě tak útržkovité myšlenky, že ani on sám to pak po sobě nemohl přečíst. Takže skutečně musel počkat, až byl schopen víc se soustředit a pak se pustil rychle do psaní.“
Ota Pavel zemřel na infarkt v roce 1973. Pohřben je na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.