Obrazy svérázného židovského malíře Roberta Guttmanna vyzařují až magickou atmosféru posvátnosti

10. listopad 2019

„Patřil k Praze jako Karlův most, Golem, Kampa nebo apoštolové na staroměstském orloji“ – to se psalo o malíři Robertu Guttmannovi v Židovské ročence v roce 1965. Když před dvaceti lety otevíralo Židovské muzeum v Praze svou galerii pro přechodné výstavy, pojmenovalo ji právě po něm. A jeho díla se tam tento týden po dvaceti letech opět vrátila díky výstavě Pražský poutník.

Rodák ze Sušice Robert Guttmann byl od prvního pohledu nezapomenutelnou postavou, jak říká kurátor výstavy Pražský poutník Arno Pařík.

 

„Nepochybně byl inteligentní a v mnoha směrech také talentovaný, současně trpěl od dětství pro svůj neobvyklý zjev a někdy obtížně srozumitelný projev nepochopením a posměchem, často s antisemitským podtextem. Asi proto od mládí dával přednost toulkám šumavskou přírodou a lásce ke zvířatům, pro niž mu přezdívali vesnický poeta.“          

 

Robert Guttmann: Bar micva v pražském templu, olej na plátně, 1941

Do Prahy přišel Robert Guttmann jako patnáctiletý. Od mládí rád kreslil, ale měl i řadu dalších zájmů.

 

„Byl také velký knihomol, hodně četl a při diskusích s novináři v pražských kavárnách projevoval překvapivě originální názory, pro které mu říkali pane profesore.“

 

Největší událostí jeho života se stalo setkání s právě vznikajícím sionismem.

 

„V roce 1896 přečetl Herzlův Židovský stát a napřesrok už hrdě vyrazil na svou první velkou pěší túru na první sionistický kongres do Bazileje. Sionismu zůstal věrný i později, navštívil většinou také pěšky řadu dalších sionistických v Londýně, Haagu, Hamburku nebo Vídni. Snažil se všemožně podporovat Židovský národní fond sbírkami a dary.“

 

Své obrázky a portréty Robert Guttmann kreslil po kavárnách a barech a prodával je za několik korun komukoliv, kdo projevil zájem.

Robert Guttmann: Autoportrét na květinovém trhu, olej na lepence, 1941

„Na počátku 20. století se Guttmann stal známou pražskou postavou. Pozornost budil již svým zjevem – husté tmavé vlasy, nahoru zatočený knír, vystupující habsburská brada a sionistické odznaky na prsou poutaly pozornost Pražanů stejně jako jeho výstřední umělecké oblečení, naivní podobizny a karikatury.“

 

Z dnešního hlediska lze Roberta Guttmanna označit za naivního umělce.

 

„Jeho tvorba je v mnohém příbuzná tvorbě dětí a primitivů, ale současně také má mnoho společného s moderním uměním. Jako děti maloval osoby a místa, která mu byla blízká a která pro něho něco znamenala. Zvláště působivé jsou jeho obrazy z rodinného života nebo z oslav židovských svátků, které vyjadřují až magickou atmosféru posvátnosti.

 

Guttmann nikdy neměl vlastní ateliér ani stálé bydliště. V létě vyrážel na dlouhé pochody na sionistické kongresy, nebo do lázeňských středisek. Několikrát navštívil i Podkarpatskou Rus, kterou také zachytil na svých obrazech.

 

Robert Guttmann: „Milé mamince“, olej a plátně, 1941

„V Mukačevě byl chasidský dvůr a chasidé jsou tyto osoby s kožešinovými čepicemi, což je úplně unikátní věc, protože to na fotkách neexistuje, jelikož při bohoslužbách se nedá fotit. On si to pamatoval nebo si udělal kresbu. A ty obličeje jsou úplně živé, i když jsou schematizované, a i to oblečení je úžasné.“

 

Součástí výstavy Pražský poutník je také zajímavá digitální projekce, kde můžeme vidět Guttmanna na fotografiích, výstřižky z dobového tisku i záznamy z jeho cestovních deníků, které si vedl od roku 1903.

 

„Protože Pražané těm jeho úžasným cestám a setkáním s významnými lidmi nevěřili, tak si je začal zapisovat, sbíral na cestách autogramy, fotografie nebo jízdenky a potvrzení z návštěvy galerií. A tento způsob dokumentace vlastního života dovedl k velké dokonalosti.“

 

Život Roberta Guttmanna vyhasl v roce 1942, kdy hladem a vyčerpáním zemřel v lodžském ghettu.

Spustit audio