O posvícení
Říjen je většinou časem posvícení – lidové zábavy a trhů, které mají své kořeny v oslavě posvěcení místního kostela. Jeho dostavba byla pro obec vždy mimořádnou událostí, protože jeho stavbě obyvatelé obvykle věnovali mnoho práce i peněz. Jelikož každá obec slavila posvícení různě, císař Josef II. roku 1786 po celé zemi z praktických důvodů nařídil slavit posvícení třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla; odtud se proto odvozuje také často používaný termín Havelské posvícení, nebo také císařské posvícení nebo hody. V některých vsích si přesto podrželi oboje hody – svoje původní a ještě císařské.
První posvícení, zdá se, máme zaznamenáno už v Bibli za vlády krále Šalamouna a jedná se o chrám jeruzalémský. Čteme o tom: „Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednohlasně; když se začalo hrát na pozouny a cymbály a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. Dům se naplnil oblakem Boží velebnosti... Tehdy Šalamoun řekl: „Vybudoval jsem ti sídlo Hospodine, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky."
Že se tato slavnost periodicky připomínala, svědčí i řádky Janova evangelia, kde máme poznámku: Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově.
Přicházíme-li my na místo, kde stojí kostel, bude to pravděpodobně nejstarší stojící a funkční budova v obci, což je samo o sobě pozoruhodné. Ty vznikaly ponejvíce ve 13.století se vznikem měst a vesnic a v době barokní byly upravovány. Je to tedy zásluha našich předků. Snad je tenkrát ani nenapadlo, že postaví kostel, který tu bude stát až do roku 2011, nejspíše si však řekli, postaví kostel ke cti Páně a nebeských patronů a budoucnost svěří do rukou Božích.
Kolem kostelů také vznikaly hřbitovy. Určitě je to patrné dodnes, minimálně v podobě nějakého toho náhrobního kamene. Dá se tedy říci, že do kostela přicházíme po hrobech našich předků. Připomíná nám to naše spojení s nimi a když byl hřbitov funkční, lidé si toto nepřerušené společenství se zesnulými připomínali ještě silněji. Naše přítomnost stojí na minulosti. Stojíme na kostech našich předků. Těch co budovali a zasvěcovali tento chrám Bohu, těch co kostel opravovali, pronášeli zde své modlitby, měli zde svůj křest, svatbu, pohřeb. Při trošce zamyšlení a meditace uvidíme tuto historickou a duchovní kontinuitu daného místa.
Zanecháme našim potomkům také něco, na čem budou moci stavět, až my budeme ležet v hrobě? Zůstane tu něco jako tento kostel? Uchráníme tento kostel během našeho života? Vždyť kostel může být a je jedinečnou štafetou života, do které se podepisujeme i my.
U proroka Ezechiela čteme vizi o pramenu vytékajícím z chrámu, který byl stále silnější a mohutnější. Jistě to nebude špatný výklad, když tento pramen ztotožníme s pramenem posvěcení, pramenem svěcené vody, s pramenem křtu. Kamkoli se tato voda dostane, tam dává život. Cituji: „Neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví. Jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
Kostel chrám tu jak vidno nestojí sám pro sebe, aby se chlubil svoji velikostí a svojí krásou. Stojí tu především jako pramen požehnání pro všechny i jako vztyčené znamení k nebi jako symbol kontinuity života i jako jakási obranná zeď proti materialistickému pragmatismu a cynismu.
Slavnost posvěcení kostela se také podobá křtu. Je kropen svěcenou vodou ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Letos byl v katolické církvi vyhlášen rok křtu. Rok kdy si máme více uvědomit své posvěcení a zasvěcení Bohu. Někdy si lidé ani svůj křest neuvědomují, podobně jako si neuvědomují, že posvícení je od posvěcení. Při přípravě na svatbu mě jeden snoubenec tvrdil, že u nich v rodině jsou všichni nepokřtění. Když jsem se s tím nespokojil a žádal jsem, aby to prověřil, zjistilo se, že jediný nepokřtěný je vlastně on sám.
Že posvěcení kostela se podobá křtu, má ještě jeden význam. Všichni pokřtění tvoří jakýsi živý chrám Boží. Apoštol Petr od Ježíše slyšel, že na něm bude postavena stavba církve, apoštol Pavel poté zdůrazňoval: Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Stavba kostela je tak obrazem nás samých. Za časů Šalamounových se naplnil chrám Hospodinovou slávou. Tou největší slávou, jak znělo přesvědčení starokřesťanské tradice, je živý a zdravý člověk. Proto se kostel slávou naplňuje vždy, když se společně v kostele shromáždíme, modlíme a zpíváme, vždyť jak to Ježíš řekl (?), kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. A to nemusí být jen na posvícení.
