O misi Cyrila a Metoděje
Blíží se svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V některých kalendářích lakonicky napíší, že jde jen o státní svátek, v jiných napíší jen jména, aby asi mohl někdo případně oslavit svůj svátek. Jde však o víc. Dá se říci, že s příchodem Cyrila a Metoděje, přišla na naše území historie. Právě z této doby totiž známe prvního historicky doložitelného přemyslovského knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu, prarodiče sv. Václava. Snad přímo na Velehradě je tito misionáři křtili.
To připomněl i pražský arcibiskup ve své letošní pastorační vizi, když připomněl, že tímto aktem byla pokřtěna i naše vlast. Nikdo z nás se křesťanem nenarodil, křesťanem se z Boží milosti každý stal, připomněl zase kardinál Vlk, když loni ještě vyhlašoval přípravu na jubileum 1150 let od příchodu slovanských věrozvěstů, které se bude slavit v roce 2013.
Nepřeslechněme tuto poznámku. Nikdo z nás se křesťanem nenarodil. Jaký rozdíl oproti jiným kulturám a náboženstvím, kdy jste automaticky považováni za součást toho či onoho systému. Tato křesťanská nesamozřejmost pak souvisí s respektem k osobní svobodě, svobodě vyznání a výhradě svědomí. Křesťanství v sobě neslo a stále nese tento dnes zcela samozřejmě prožívaný étos, jako je svoboda volby mé životní orientace. Církev na svém posledním koncilu deklarovala, že pravda nevznáší svůj nárok jinak, než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně.
A i když je církev přesvědčena o pravdě svého vyznání, které je podpořeno tolika svědky minulosti a i když je poslušná Kristovu příkazu: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všecko, co jsme vám přikázal,“ nemůže to dělat bez respektu k důstojnosti lidské osoby. Tak už to psal apoštol Petr ve svých listech: „Buďte vždy připraveni obhájit se před kýmkoli, kdo by chtěl, abyste zdůvodnili naději, která je ve vás. Ať se to však děje s mírností a uctivostí a s dobrým svědomím...“.
Proto nelze omlouvat násilné šíření víry, ať se dělo kdekoli a kdykoli, ale to jistě není případ Cyrila a Metoděje. Ten druhý musel dokonce sám na sobě zakusit násilí a pronásledování.
Při archeologických vykopávkách v Sadech u Uherského Hradiště, v místech, kde stával v době cyrilometodějské pravděpodobně klášter nebo škola, se našel olověný křížek s řeckým nápisem: „Ježíš Kristus – Světlo – Život – Vítězství.“ To se jeví - jak svého času poznamenal i Jan Pavel II. - jako lapidární shrnutí Cyrilova i Metodějova hlásání evangelia, to, co nejčastěji svým žákům a našim předkům kladli na srdce. „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života,“ to je citát z Janova evangelia, o kterém se ví, že obsahuje ty nejhlubší pravdy, a právě toto evangelium bylo tím prvním, co začali do slovanského jazyka bratři ze Soluně pro nás překládat. Museli být přesvědčení, že jen tak může být misie úspěšná, když otevře závratnost Božích tajemství. Při hlásání zvěsti, která přesahuje výstižnost lidských slov, často nezbývá než spoléhat se, při vší své snaze, více na Boží milost než na své schopnosti a tak dovolit Pánu nebe i země, aby sám tyto věci odhalil maličkým.
Takovým způsobem byl Bořivoj i Ludmila k víře nejspíše vedeni. Takovým způsobem pak víru předávali dál. Takovým způsobem pak žil a blahodárně působil i kníže Václav nebo první český biskup Vojtěch. Vzpomenout můžeme i prvního poustevníka v Čechách sv.Ivana, blahoslaveného Vintíře i sv. Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera.
Pohled do minulosti, který nám slavení různých výročí nabízí, jistě nemá být nostalgickým vzpomínáním, ale zdrojem poznání. „Postavy našich světců, jejich dílo a odkaz jsou přínosem církve k pokladu tradice celého národa,“ připomněl arcibiskup Dominik Duka, „a zároveň se zde ukazuje postavení a úkol církve ve společnosti.“ Vždyť co by byl bez své křesťanské víry Karel IV.- Otec vlasti, co by byl bez evangelia Mistr Jan Hus, co by byla pražská katedrála bez svého duchovního významu?
Jistě, klademe si otázku, jak je to s křesťanskou vírou u nás dnes. Polský novinář Mariusz Szczygiel dokonce požádal polské katolíky, aby v Česku položili nevěřícím otázku, jak se vám žije bez Boha. A padaly odpovědi jako: normálně, bezva, příjemně anebo že něco tam někde přece existuje, že bez Boha to úplně nejde.
Po republice také chodí dost lidí, co věří intuitivně, zajdou do kostela jako do oázy klidu, nehlásí se k žádné církvi ani k žádné náboženské společnosti, možná ani nečtou žádnou duchovní literaturu a jen cosi tuší v sobě nebo přímo na nebesích. A to je ta vzácná chvíle, ten důležitý okamžik, aby přišlo slovo věrozvěsta. Aby přišlo srozumitelně slovo evangelia a třeba právě evangelisty Jana: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“
Mise Cyrila a Metoděje proto neskončila. Je stále aktuální, i když za jiných kulturních a politických podmínek. Církev proto nejen připomíná jejich památku, ale věří i v duchovní společenství s nimi a prosí je, aby spolu s českou, moravskou i slovenskou církví pomáhali lidem znova nacházet světlo, život a vítězství.
