Čím jsme to žili
Čím jsme to žili v březnu 1990 – část 2.
Návrat do druhé poloviny března roku 90 začneme nahlédnutím do zahraničí. Zejména na východ od našich hranic se odehrávaly převratné změny. Proces rozpadu Sovětského svazu pokračoval mílovými kroky. Už v průběhu roku 89 došlo k demonstracím za nezávislost v pobaltských republikách. Jakkoli úplného osamostatnění z područí SSSR docílili obyvatelé Estonska, Lotyšska, Litvy a Moldavska až v roce 1991, v březnu roku 90 došlo – kromě jiných událostí - k silným nepokojům v Litvě.
Rozpad SSSR pokračuje
Na cestu za nezávislostí se vydaly další bývalé svazové republiky. Mezi nimi Ukrajina, Bělorusko a také Gruzie. Už v roce 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. V březnu roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost Gruzie pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990.
Bitva o pomlčku
Mezitím, co mnohé státy bojovaly o svou samostatnost, u nás se rozhořel boj o pomlčku v názvu státu. Prezident Havel už koncem ledna předložil návrh na změnu státních symbolů, jména armády a názvu státu. Hodlal Československou socialistickou republiku přejmenovat na Československo. Posléze, když ucítil, že jeho návrh narazí na odpor, předložil jiný návrh – Česko-Slovenská republika. Vzápětí ale část českých i slovenských poslanců začala prosazovat název Československá federativní republika. Tuto verzi podporovala většina české společnosti, ale na Slovensku přišli s návrhem na podobu Česko-Slovenská federativní republika. Vzájemný souboj názvů skončil patem. Varianta s pomlčkou byla zamítnuta při hlasování v dolní komoře parlamentu povětšinou hlasy českých poslanců, druhá varianta neprošla horní komorou, kde ji zablokovali Slováci.
Kompromisu bylo dosaženo až 9. dubna 1990, kdy se federální shromáždění shodlo na názvu Česká a Slovenská Federativní Republika. Tím ovšem spory mezi Čechy a Slováky neutichly, naopak. Vyvrcholily v roce 1992 rozpadem Československa.
Stříhání drátů na jihu
Rušno bylo na našich jižních a západních hranicích. Pohraničníci, až donedávna určení k tomu, aby hlídali nepropustnost hraničních zátarasů, vyfasovali pákové kleště a dali se do důsledného odstraňování drátů, které naši západní hranici po léta obepínaly. Na některých místech byly ponechány jen symbolické zbytky toho, co dříve „chránilo“ západní výspu socialismu, jíž jsme – chtě nechtě – byli.
Ale i na severovýchodě bylo rušno
Na hranicích s Polskem, ve Špindlerově boudě, se sešli dva zástupci někdejšího disentu svých zemí, nyní však přední představitelé Československa a Polska – Václav Havel a Lech Walęsa. Dva státníci tak symbolicky navázali na srazy, které na tomto místě mívali ještě v dobách, kdy se pohybovali v přísné konspiraci.
Komárek se vrátil pln naděje…
…a optimismu z cesty po Spojených státech amerických. První místopředseda federální vlády přinesl příznivé vidiny o mimořádném zájmu amerických firem a bank o podnikání v naší zemi. Začátek 90. let byl obecně spjat s podobnými optimistickými vizemi. Leccos pak bylo v realitě mnohem složitější.
Vzpoura v Leopoldově
Na západ (přesněji na „divoký západ“) nás ovšem zavádí i další zpráva. Hovoří o mocné vzpouře vězňů ve věznici v Leopoldově. Její průběh a její potlačení – tak, jak je zpráva Rozhlasových novin líčí – neměly daleko k drsným výjevům, jež jsme později zvykli vídat v akčních filmech americké provenience.
Vstup do věznice v Leopoldově - foto: creative commons
Ale i na kulturu došlo
Zpráva o perspektivách Národní galerie zní nepochybně optimisticky. V oné době se chystalo otevření „přechodné stálé expozice“, v níž Národní galerie – předtím, nežli došlo k rekonstrukci Veletržního paláce coby sídla expozice moderního českého umění – hodlala zpřístupnit nejlepší díla českého výtvarného umění 20. století. Tato expozice byla připravována pro Jízdárnu Pražského hradu.
Nádvoří Jízdárny Pražského hradu - foto: wikipedia commons
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
