Alena Zemančíková

Všechna města, kde jsem kdy žila, mají řeku, Plzeň dokonce čtyři. Město mého dětství je Tachov a moje řeka má jméno Mže. S bratrem jsme toužili spatřit její pramen.

Fejeton vyšel ve sborníku Československý fejeton 1975–1976 v pražském nakladatelství Novinář v roce 1990. Text vysíláme u příležitosti 30. výročí autorova úmrtí.

Schichtova továrna na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem byla pravé impérium, s její existencí a činností bylo spojené celé město. Srovnatelná s Baťovou továrnou ve Zlíně.

Když s každým rozsvícením lampy na nočním stolku zažehnete i vzpomínky na rodinnou historii. Povídka psaná pro Český rozhlas. 

Hrdinky povídek Aleny Zemančíkové jsou obyčejné ženy, ale neobyčejně silné vůči nepřízni osudu. Snaží se svým rodinám dopřát to, čemu se říká normální život.

Když se člověk na poloostrově Salento, což je podpatek italské boty, podívá přes moře na východ, uvidí linii hor. Je to pobřeží Albánie, která je vzdálená asi 70 kilometrů.

V 90. letech jsem na základní škole učila dramatickou výchovu. Vedení školy si představovalo, že s dětmi nacvičím pohádku, ale nechtěla jsem s dětmi nacvičovat divadlo.

Alexander Goldscheider pochází z Prahy. V jeho příběhu se spojují dva významné proudy, jež obohacovaly českou kulturu ve 20. století.

Vaculíkovy fejetony byly pod jeho jménem publikovány až po roce 1989. Pro posluchače rozhlasu bude zážitkem i způsob, jakým své texty načetl.

Leitmotivem vyprávění Ivana Chvatíka je bytostná potřeba porozumět a stále se učit, ať je to matematika, fenomenologie, stará řečtina nebo moderní evropské jazyky.