Než odletí...
Blíží se jaro, a tak se budeme pomalu loučit s některými ptáky, kteří nás po celou zimu obšťastňovali svou přítomností. Mám na mysli zejména jednoho z našich největších pěvců - havrana polního, jehož hluboké krákání ptačí zpěv ani moc nepřipomíná.
Přes zimu se u nás zdržují dosti velká hejna těchto černých hostí, takže se zdá, že jich je všude, hlavně v zemědělsky obhospodařované krajině, plno. Ale jak se blíží 1. duben, Den ptactva, a mraky havranů odtáhnou někam na severovýchod, nejčastěji do Haliče, se tady objeví mnohem menší počet našich opravdových hnízdivců, kteří se vracejí převážně z Francie a hned začnou zakládat rozcuchané hnízdní kolonie na vysokých stromech, často i v parcích a na hřbitovech.
Celkem vzato je těchto kolonií na území naší republiky jenom pár. Nejproslulejší bývala na starém Židovském hřbitově v Praze, kde svým křikem šla Pražanům pořádně na nervy, a potom ve veltruském parku. Uprostřed hlavního města havran asi opravdu hnízdit nemůže. Ale jinak je třeba tohoto ptáka všestranně podporovat, neboť je to inteligentní a navíc užitečný tvor, na rozdíl třeba od vran, které dovedou nepěkně plenit hnízda ostatních opeřenců.
V minulých desetiletích byla potíž hlavně v tom, že myslivci si havrana pletli s černou vránou, ačkoli havran je celkem snadno k poznání podle dlouhých černých péřových kalhot a v dospělosti i podle lysého kořene zobáku. Jakožto pravý všežravec obvykle rozvážně kráčí krajinou, rozhlíží se na všechny strany a sezobne tu zrnko obilí, tu rostlinný klíček, ale především sebere zemní hmyz a někdy i neopatrnou mladou myšku. Jenom v zimě, a to nejsou naši ptáci, ale zimní hosté z východu, se přiživuje na odpadcích a na mršinách zvěře.
