Nemoc Alzheimerova nebo Fischerova? Velikán vědy Fischer měl tragický osud
Pozítří, 28. února, uplyne 75 let od smrti psychiatra a neuropatologa Oskara Fischera – velikána vědy s tragickým osudem.
Řekneme-li Alzheimerova nemoc, nemalá část populace, zvláště té starší, dobře ví, co to znamená: degenerativní onemocnění mozku, které vede k demenci. Pojmenována je podle mnichovského lékaře Aloise Alzheimera, který před 110 lety popsal příznaky této choroby.
Nebyl však sám. Ve stejném roce prováděl v Praze histologická porovnání mozku i tehdy jedenatřicetiletý neuropatolog Oskar Fischer, docent německé psychiatrické kliniky. Nálezy a poruchy vedoucí k demenci popsal zcela nezávisle na svém mnichovském kolegovi, a svá precizně zpracovaná pozorování dokonce doložil na větším počtu případů. Uznání se mu však nedostalo; roku 1910 byla nemoc označena jako Alzheimerova a ani to nemohlo udivit: mnichovská klinika se těšila mnohem většímu věhlasu než ta pražská a navíc Oskar Fischer byl Žid. V době vyhrocených národnostních sporů špatné doporučení pro výrazný úspěch.
Oskar Fischer se narodil 12. dubna 1876 ve Slaném. V rodném městě absolvoval gymnázium a ve studiích pokračoval na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze a ve Štrasburku. Do první světové války působil na své alma mater na patologii a psychiatrické klinice, po válce, kterou strávil v posádkových nemocnicích, pracoval jako docent na pražské německé psychiatrické klinice, než byl počátkem roku 1939 z rasových důvodů vyhozen.
Se jménem Oskara Fischera bylo během první republiky spjato i proslavené psychiatrické sanatorium v Praze-Veleslavíně. K jeho klientům zde po jistou dobu patřila manželka prezidenta Masaryka Charlotte a její důvěra měla svůj důvod. Oskar Fischer, ač z německého prostředí, patřil ke stoupencům harmonického mnohonárodnostního Československa. Hovořil výborně česky, a když jako německý liberál kandidoval ve dvacátých letech do Národního shromáždění i pražského městského zastupitelstva, vyneslo mu to napadení od antisemitsky smýšlejících německých studentů.
Smutným paradoxem Fischerova života zůstává, že se mu ještě jednou vyhnulo výraznější ocenění. V roce 1922 léčil vlastním preparátem pacienty se syfilis a na podobném principu, byť v jiné aplikaci, nakonec vídeňský lékař Jauregg našel recept proti progresivní paralýze. Za tento objev se mu – mimochodem rodákovi z Krnova – dostalo roku 1927 Nobelovy ceny.
Život Oskara Fischera skončil tragicky. Zbaven obživy byl deportován do terezínského ghetta, kde ho smrt zastihla právě před tři čtvrti stoletím, 28. února 1942. Podle úmrtního listu zemřel na infarkt. Tímto označením však nacisté běžně kryli násilnou smrt – a podle některých zdrojů byl Oskar Fischer v Terezíně vskutku ubit.
Tak skončil muž, jenž lidem celý život pomáhal a jehož přínos nebyl dodnes doceněn.