Náročná malba Tomase Rajlicha
Už jen do 15. ledna máte možnost navštívit retrospektivní výstavu prací Tomase Rajlicha, kterou připravila Národní Galerie v Praze. Výstava čítá sice "pouhých" 27 obrazů, proti retrospektivě tvořené deseti obrazy, kterou Rajlichovi loni připravili v galerii Heden v holandském Haagu, se ale jedná o výstavu opravdu velkorysou.
To, že se o Tomase (nepoužívá české Tomáš) Rajlicha zajímají v Holandsku, mě nepřekvapuje, neboť právě tam roku 1969 emigroval před sovětskou okupací tehdejšího Československa. Střídavě pak pobýval i v Paříži, Miláně a New Yorku a později se vrací i zpět do Prahy.
Přestože Rajlich původně studoval na pražské Akademii sochařství (zásadní vliv na jeho vývoj měli během studií Jan Lauda a Karel Hladík), postupem času upřednostňuje malbu. V roce 1967, dva roky před svým odchodem, se stává jedním ze zakládajících členů Klubu konkretistů. Zájem umělců spojených s tímto sdružením (svého času měl Klub 40 řádných a přes 30 čestných členů) se zprvu orientuje na principy geometricko-konstruktivistického umění, posléze tu ale vznikají spoje výtvarného umění s literaturou, hudbou nebo divadlem.
Mezi významné členy Klubu patřili například P. Rudolf, L. Nebeský, J. Valoch, J. Hilmar, R. Kratina nebo M. Vystrčil, a přestože se na nějaký čas setkávají, vývoj každého z nich pokračuje po vlastní ose. Směr, kterým se ubírá Tomas Rajlich velmi dobře naznačuje právě retrospektiva na ochozu mezaninu Veletržního paláce.
Hned na první pohled upoutá pozornost radikální proměna barevnosti, kterou práce Tomase Rajlicha v průběhu čtyřiceti let prochází. Plátna pocházející z raného "holandského období" jsou temná a "nebarevná" a některá mohou pohled diváka spíš než estetickou stránkou upoutat odkazem ke studiu vlastností prostoru a lidské schopnosti percepce.
Postupně ale Rajlich přechází od černé a šedé překvapivě až k pastelovým barvám, aby skončil u jasně růžové, oranžové a fialkové. Struktura obrazu se zhušťuje a z ukázněných vertikál a horizontál se mění ve spletité textury, jejichž uspořádání je jakoby neustále v dynamickém procesu. Na první pohled mohou rozměrná plátna, která oddaně visí jedno vedle druhého, vypadat jako variace na jedno a to samé téma, po bližším a důkladnějším ohledání ale zjistíte, že se od sebe radikálně odlišují a místy mezi nimi vzniká až napětí.
Rajlichova malba je velmi abstraktní a najít si k ní přístup není rozhodně jednoduché. Nestačí se na ni podívat jen jako na "pěknou krajinku s jednoznačnou atmosférou". Krajiny, které v sobě ale skrývá, určitě stojí za to, aby byly objeveny. Teď k tomu máte opravdu jedinečnou příležitost.
