Náboženství v Litvě
Čtyři desetiletí žila oblast kolem východního pobřeží Baltu v šedi sovětského impéria. Až když vyhlásily Litva, Lotyšsko a Estonsko počátkem 90. let samostatnost, začali Evropané objevovat, že se tyto země se od sebe v mnoha ohledech liší. Platí to i o náboženství: Zatímco Litva je katolická, Lotyšsko a Estonsko jsou spíše protestantské, resp. ateistické. My si dnes vezmeme na mušku věřící Litvu.
Litva je jediným státem bývalého Sovětského svazu, kde má dominantní postavení římskokatolická církev. Hlásí se k ní podle statistik až 80% obyvatel. Zároveň o sobě Litevci tvrdí, že jsou poslední evropský národ, který přijal křesťanství. Formálně se tak stalo ve 14. století sňatkem polské princezny a litevského velkoknížete. Litevci však ještě dlouho nemohli přijít křesťanskému Bohu na chuť a raději uctívali zvířata, rostliny a přírodní úkazy. Mnohé z tohoto původního náboženství ostatně přežilo dodnes, vysvětluje geograf a cestovatel Josef Miškovský.
Josef Miškovský: „Přežily především některé výroční slavnosti, zejména Svatojánské svátky. Ty mají velkou tradici nejen v Litvě, ale také v Lotyšsku a Estonsku, kde jsou druhým největším svátkem roku hned po Vánocích. Je to tradice spjatá se slunovratem a sahá až do pohanských dob. Také např. litevské křesťanské kříže bývají často vyobrazeny se symbolem Slunce, což je také pohanský symbol. Jiné slavnosti jsou více regionálního charakteru, nicméně se drzí až do dnešní doby a jsou spjaté se sklizní, senosečí a podobnými kalendářními událostmi.“
Tyto tradice nejsou v myslích Litevců v žádném protikladu s katolictvím. To je pro ně spíš prvkem národní identity, kterým se vymezují proti ruskému vlivu. Umožnil jim podle Josefa Miškovského také lépe čelit rusifikaci, než se do dařilo třeba Ukrajincům nebo Bělorusům. Symbolem tohoto odporu se stala známá Hora křížů, původně pohanský pahorek, v jehož blízkosti se v 19. století odehrálo selské povstání. Na paměť jeho obětí pak začali Litevci nosit na pahorek kříže, a to i v době, kdy sovětské úřady tyto poutě zakázaly.
Josef Miškovský: „Ty kříže několikrát srovnaly se zemí buldozery. Dokonce existovaly plány postavit na blízké řece přehradu, aby se z pahorku stal ostrov a nebyl tak snadno dosažitelný pro poutníky. Toto místo je tedy nejen symbolem křesťanství, ale také odporu proti sovětskému režimu.
Litva byla po dlouhá staletí také domovem Židů. Nacházeli tam útočiště od 13. století, kdy začaly masové pogromy v západní a střední Evropě. Místní šlechta je vítala, protože znamenali pro oblast hospodářský přínos. Vilnius pak byl až do 20. století nejvýznamnějším centrem židovské vzdělanosti v Evropě.
