Na lovu s BaAky
Deset Pygmejů z etnika BaAka, kteří ve vesnici Yandoumbé vyšplhali na korbu našeho auta, pokřikovalo, pohvizdovalo a zpívalo. Jeli s námi na svůj tradiční lov sítěmi - nikoli ovšem ryb, nýbrž zvěře v pralese. BaAkové (bajakové) byli našimi průvodci při cestách za gorilami v Dzanga Sangha ve Středoafrické republice, ale zatímco tohle průvodcovství pro ně byla práce, lov se sítěmi znamenal odpočinek a zábavu.
Zpěv a pokřik BaAků při cestě autem na místo lovu.
Každý BaAka měl s sebou patnáct až dvacet metrů sítě, která je široká zhruba tři čtvrtě metru. Než jsme vyjeli, jednu z nich jsem si prohlédl. Na první pohled bylo zjevné, že je ručně upletená z popínavých rostlin - ovšem až na vodicí lanko tovární výroby. Pomyslel jsem si, že takhle už je to skoro se vším. Pygmejové žili odedávna v pralese jako lovci a sběrači, nyní však vynuceně obývají vesnice na jeho okraji. Mísí se s většinovým obyvatelstvem a přebírají jeho zvyklosti, nedokáží se však zapojit do společnosti a využít výhod, které by jim mohla poskytnout.
BaAky žijící ve vesnici Yandoumbé nám velmi detailně představil Louis Sarno. Američan, který sem před 23 lety přijel nahrávat baAcké písně a hudbu a s BaAky už zůstal. Adoptoval baAcké děti, které vychovává, zajišťuje BaAkům léky a dohlíží, aby se nenechali příliš šidit. A jak se zdá, tiše doufá, že je spasí turismus... BaAkové jsou navyklí pózovat a vybírat za fotografování peníze, stavět za poplatek své chýše a nabízet drobné upomínkové předměty - jen těch turistů se v zapadlém koutě Středoafrické republiky nějak nedostává...
Za zpěvu a pokřiku baAckých mužů i žen jsme na lov jeli relativně dlouho, protože duch lesa jim řekl, že poblíž vesnice žádná zvěř nebude. Byl jsem z toho všeho čím dál rozpačitější, ale když jsme, nyní již pouze za zpěvu žen, vstoupili do pralesa, zvolna jsem začal měnit názor.
Vstupujeme do lesa, ženy zpívají
BaAkové během obratné chůze džunglí ukazovali, k čemu je vhodný ten který list a rostlina - k jídlu, k léčení či prevenci nejrůznějších potíží - a mně se vybavila Sarnova odpověď na otázku, jaký byl za to čtvrtstoletí s BaAky jeho nejsilnější zážitek. Bylo to prý tehdy, když se skupinou BaAků pobýval v pralese a poznal jejich tradiční způsob života: "Se třemi muži, čtyřmi ženami a třemi dětmi jsme šli na měsíc do lesa. Měli jen své oštěpy, ani si nevzali lovecké sítě, a jeden starý muž mi ukazoval všechna zajímavá místa. Na žádném místě jsme nespali dvakrát, každý den jsme se přesouvali. Muži lovili oštěpem štětkouny, jedli jsme med divokých včel a plané jamy."
Když v lese našli BaAkové příhodné místo, postavili ze všech sítí veliký kruh, který byl jen z jedné strany v šířce deseti nebo dvaceti metrů otevřený. Potom muži zevnitř spustili pokřik a rachot - cílem bylo nahnat zvěř uzavřenou v kruhu do sítě, u které čekaly ženy, aby zvíře chytili dřív, než se z ní vymotá.
Nadhánění zvěře do sítí
Během "našeho" lovu se jim to povedlo až když sítě postavili počtvrté. Ulovili samici malé pralesní antilopy, kterou zabili a ještě před návratem do vesnice si ji mezi sebe rozdělili - a to na přesně stejné díly, přičemž už předem bylo určeno, kdo bude dnes kořist porcovat.
Cestou zpátky jsem uvažoval o tom, jak dlouho budou BaAkové ještě lovit sítěmi z lián a pro radost.V batohu jsem měl cédéčko od Louise Sarna a na něm i nahrávku tance mladých BaAků, kterou už nikdy nikdo nepořídí: "Byl to překrásný tanec, trochu jako break-dance, bylo u toho vždycky hodně flirtování mezi chlapci a děvčaty... Nová generace ho vůbec netančí, neumí to."
