Na lovu s BaAky
Deset Pygmejů z etnika BaAka, kteří ve vesnici Yandoumbé vyšplhali na korbu našeho auta, pokřikovalo, pohvizdovalo a zpívalo. Jeli s námi na svůj tradiční lov sítěmi - nikoli ovšem ryb, nýbrž zvěře v pralese. BaAkové (bajakové) byli našimi průvodci při cestách za gorilami v Dzanga Sangha ve Středoafrické republice, ale zatímco tohle průvodcovství pro ně byla práce, lov se sítěmi znamenal odpočinek a zábavu.
Každý BaAka měl s sebou patnáct až dvacet metrů sítě, která je široká zhruba tři čtvrtě metru. Než jsme vyjeli, jednu z nich jsem si prohlédl. Na první pohled bylo zjevné, že je ručně upletená z popínavých rostlin - ovšem až na vodicí lanko tovární výroby. Pomyslel jsem si, že takhle už je to skoro se vším. Pygmejové žili odedávna v pralese jako lovci a sběrači, nyní však vynuceně obývají vesnice na jeho okraji. Mísí se s většinovým obyvatelstvem a přebírají jeho zvyklosti, nedokáží se však zapojit do společnosti a využít výhod, které by jim mohla poskytnout.
BaAky žijící ve vesnici Yandoumbé nám velmi detailně představil Louis Sarno. Američan, který sem před 23 lety přijel nahrávat baAcké písně a hudbu a s BaAky už zůstal. Adoptoval baAcké děti, které vychovává, zajišťuje BaAkům léky a dohlíží, aby se nenechali příliš šidit. A jak se zdá, tiše doufá, že je spasí turismus... BaAkové jsou navyklí pózovat a vybírat za fotografování peníze, stavět za poplatek své chýše a nabízet drobné upomínkové předměty - jen těch turistů se v zapadlém koutě Středoafrické republiky nějak nedostává...
Za zpěvu a pokřiku baAckých mužů i žen jsme na lov jeli relativně dlouho, protože duch lesa jim řekl, že poblíž vesnice žádná zvěř nebude. Byl jsem z toho všeho čím dál rozpačitější, ale když jsme, nyní již pouze za zpěvu žen, vstoupili do pralesa, zvolna jsem začal měnit názor.
BaAkové během obratné chůze džunglí ukazovali, k čemu je vhodný ten který list a rostlina - k jídlu, k léčení či prevenci nejrůznějších potíží - a mně se vybavila Sarnova odpověď na otázku, jaký byl za to čtvrtstoletí s BaAky jeho nejsilnější zážitek. Bylo to prý tehdy, když se skupinou BaAků pobýval v pralese a poznal jejich tradiční způsob života: "Se třemi muži, čtyřmi ženami a třemi dětmi jsme šli na měsíc do lesa. Měli jen své oštěpy, ani si nevzali lovecké sítě, a jeden starý muž mi ukazoval všechna zajímavá místa. Na žádném místě jsme nespali dvakrát, každý den jsme se přesouvali. Muži lovili oštěpem štětkouny, jedli jsme med divokých včel a plané jamy."
Když v lese našli BaAkové příhodné místo, postavili ze všech sítí veliký kruh, který byl jen z jedné strany v šířce deseti nebo dvaceti metrů otevřený. Potom muži zevnitř spustili pokřik a rachot - cílem bylo nahnat zvěř uzavřenou v kruhu do sítě, u které čekaly ženy, aby zvíře chytili dřív, než se z ní vymotá.
Během "našeho" lovu se jim to povedlo až když sítě postavili počtvrté. Ulovili samici malé pralesní antilopy, kterou zabili a ještě před návratem do vesnice si ji mezi sebe rozdělili - a to na přesně stejné díly, přičemž už předem bylo určeno, kdo bude dnes kořist porcovat.
Cestou zpátky jsem uvažoval o tom, jak dlouho budou BaAkové ještě lovit sítěmi z lián a pro radost.V batohu jsem měl cédéčko od Louise Sarna a na něm i nahrávku tance mladých BaAků, kterou už nikdy nikdo nepořídí: "Byl to překrásný tanec, trochu jako break-dance, bylo u toho vždycky hodně flirtování mezi chlapci a děvčaty... Nová generace ho vůbec netančí, neumí to."
