Moje šílené století
Po úspěšném loňském vydání první části vzpomínek Ivana Klímy s názvem Moje šílené století (kniha byla oceněna Magnesií Literou za literaturu faktu) bylo letos dílo doplněno a završeno druhým dílem. Mezi rokem spisovatelova narození (1931) a změnou společenských poměrů v roce 1989, kdy memoáry končí, se odehrálo nejedno dobrodružství, které plně osvětlilo původ zvoleného titulu.
„Šílené století“ pro Ivana Klímu začalo v 10 letech, na podzim roku 1941, kdy vstoupila Amerika do války s Japonskem a šílený vůdce Hitler jí ihned vypověděl válku, v den, kdy byl spolu s mladším bratrem a matkou povolán do transportu do Terezína. Do roku 1945 byl osud rodiny určován nacistickou totalitou. Otec byl poslán do Terezína už dříve, v prvním transportu, neboť patřil k vybraným odborníkům, kteří měli připravit město pro další internované. Přemítání o této době patří samozřejmě k nejsilnějším pasážím textu. Autor zde potvrzuje, že podrobnosti, které zaujmou dětské oči, bývají podstatné, neotřelé, upřené na detail a současně nejpoutavější.
Následuje dvacetiletí popisující léta, kdy Ivan Klíma „doháněl“ zanedbanou školní docházku, studoval českou literaturu na vysoké škole, vstoupil do komunistické strany a prožil notné rozčarování z jejích praktik. Popis je zde obecnější, reflexivnější, bližší esejistickým pasážím, které každou kapitolu v jejím závěru doplňují.
Významné, a tedy v řeči zdůrazněné, jsou naopak počátky úspěšné dráhy literáta. I když první zkušenosti byly poněkud trpké (šlo o povídku, kterou Klíma nabídl k posouzení Karlu Ptáčníkovi), vzpomínky na ně už jsou podány s nadhledem a s humorem: „Pan profesor mě za několik dní povolal a já uviděl svůj strojopis zhanobený desítkami oprav provedených řvavě červeným inkoustem.”
Detailnějšími se vzpomínky opět stávají na začátku druhého dílu, v místech věnovaných tzv. uvolňování poměrů na konci šedesátých let: „Přihodilo se to krátce po tom, co rozehnali vedení svazu spisovatelů a nás redaktory Literárních novin ještě během léta šedesátého sedmého roku do jednoho propustili.” Zdá se, že volba opozičního postu vůči totalitnímu zřízení byla prospěšná. Právě to, jak do ní autor „vstupuje“, zážitky a rozmýšlení někoho, kdo po srpnu 1968 dostal šanci odejít z uzavírajících se hranic státu – Klíma s rodinou pobýval od srpna 1969 v USA jako hostující profesor na Michiganské univerzitě – úvahy o ceně a smyslu návratu do totalitou ovládnutého státu, jsou nejlepšími momenty druhé části díla.
Normalizační období, Charta 77, kterou Ivan Klíma nepodepsal, spisovatelská vystoupení, příležitostná zaměstnání, emigrující přátelé, výslechy, domovní prohlídky – to jsou témata, která zde ožívají. Vyprávění se uzavírá nadějnými listopadovými událostmi roku 1989.
„Prožil jsem většinu svého dosavadního života v nesvobodě.” Těmito slovy vzpomínání Ivana Klímy končí. Jako svědectví a připomínka vyslovené pro ty, jimž vyměřil osud o poznání méně „šílený“ čas.
Ivan Klíma, Moje šílené století, Academia, Praha 2009, 527 s.
Ivan Klíma, Moje šílené století II, Academia, Praha 2010, 371 s.
