Modlitba za zemřelé
2. listopadu jsou Dušičky, kdy si připomínáme si Památku zesnulých. Ve všech kulturách lidstva se pěstuje kult zemřelých předků, kteří se uctívají a na které se vzpomíná. A modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici.
V roce 998 nařídil benediktinský opat Odilo slavit památku zemřelých na 2. listopad. Od 11. do 13. století se tato tradice rychle šířila i mimo benediktinské kláštery po tehdejší západní Evropě; od 14. století zdomácněla v Římě, říká páter Alois Kánský.
"Vzpomínáme na všechny, kteří obětovali svůj život pro Krista a později se k nim připojili i ti, kteří svou víru osvědčili heroickým způsobem, aniž by prolili krev. Říká se, že prvním takovým světcem byl svatý Martin."
Víra ve vzkříšení z mrtvých je podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků. A proč je tento den důležitý? Podle Aloise Kánského myslíme i na ty, na které už nikdo nevzpomíná.
"Často se říkává - babička, to byla úplná světice. Nikdo přitom nepochybuje, že je to pravda, ale babička nikdy nebude na seznamu svatých. Nikdy ji papež nebeatifikuje ani později nekanonizuje. Zkrátka je to vzpomínka na všechny, na které už se třeba nevzpomíná a které už ani nemáme sílu vyjmenovávat."
Alois Kánský má za to, že odpustky, které se k Dušičkám vážou, jsou historický relikt, a ten se dříve nebo později vytratí.
"Nemůžeme totiž spoléhat na to, že když udělám to či ono, tak mi budou na věčnosti odpuštěny nějaké tresty. Proto dnes byla ta praxe zredukována do té míry, že lze získat plnomocné odpustky, ale pouze pro duši v očistci."
Dušičky vycházejí z keltské tradice, ze svátku Samhain, který se slavil v den keltského nového roku. Tedy v den, kdy podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých. Halloween má svůj původ opět v keltské tradici. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Svátek Halloween byl v 19. století přivezen do Spojených států irskými emigranty a stal se zde národní tradicí.
"Ale je tady něco důležitějšího. Je zapotřebí, aby si člověk uvědomil, jednoduchou pravdu, která se píše na celé řadě našich hřbitovů a která nás vede k pokoře a přitom k nadějnému pohledu do budoucnosti. Na těch hřbitovech bývá napsáno - co jsme my, budete i vy, co jste vy, byli jsme i my."
Připomíná Alois Kánský.
