Mobilizace: Nadšení vystřídalo hořké sbohem
Poté, co rakousko-uherská monarchie neuznala srbskou odpověď na ultimátum, podepsal císař František Josef I. rozkaz o částečné mobilizaci. Vláda a vojenští velitelé se na tento akt těšili. Představoval pro ně logický předstupeň k válce, která jim měla přinést rychlý úspěch.
Mobilizace ale zdaleka neproběhla tak hladce, jak si rakouské velení představovalo a nadšení mladých branců rozhodně nebylo všeobecné. Jak se tito mladíci asi cítili? Co prožívali v těch závěrečných červencových dnech, kdy bývali zvyklí bavit se s přáteli, chodit za dívkami, nebo nanejvýš pomáhat rodičům při žních?
Nadšení i facky
Zpráva o císařově podpisu vzbudila mnohé rakouské důstojníky již v noci na 26. července. Většina obyvatel si ale žlutou císařovu mobilizační vyhlášku přečetla až ráno během cesty na svatoanenskou pouť. Především v Rakousku a Maďarsku zavládlo brzo nadšení. Mladí rekruti zde pochodovali ozdobeni stuhami za doprovodu hudby a nadšeného provolávání slávy. V pocitech budoucích vojáků se mísily chuť po dobrodružství, naivita i vlastenectví, avšak uvnitř možná i obavy, které se všichni snažili udusit ujišťováním o brzkém vítězství. Váleční propagandisté se předháněli, tisk burcoval a před památníky a veřejnými budovami se srocovali lidé k demonstracím. Hysterie dostoupila takového stupně, že byli fyzicky napadáni skuteční či domnělí příslušníci znepřátelených národů, především Srbové, Rusové, Angličané nebo Francouzi. V Čechách byl ale entusiasmus poněkud menší.
Hořké sbohem
Mnohému mladíkovi se ale přesto svíral žaludek z očekávání budoucího vývoje. Pro spoustu z nich bylo těžké uvěřit překotným událostem, jistotu hledali třeba u duchovních, kteří náhle registrovali nárůst zájemců o zpověď. Mnohé vojáky spíše provázel na cestě ke svým jednotkám pláč a srdceryvné loučení matek nebo žen. Podle pamětníků se prý zvlášť bolestně loučili ti, kteří později ve válce padli a měli předtuchu blížící se smrti. Velitelé ale nemívali pro podobné projevy příliš pochopení a ulice, jimiž procházely řady vojáků, nechávali raději uzavřít a civilisty do nich nepouštěli. Podle spisovatele a novináře Egona Ervína Kische, který v těchto dnech také rukoval, si však ženy uměly poradit i v těchto situacích. Lezly do uzavřené ulice místo dveří okny, nosily vojákům vodu a znovu a znovu objímaly své muže.
Zmatek a stres
Vojáci dojížděli do posádkových měst neočekávaně rychle, a protože tolik mužů najednou nebylo kde ubytovat, zabíraly se pro ně veřejné budovy jako například školy. Náhlý shon měl dopad i na zásobovací důstojníky, kteří nastalou situaci těžko zvládali. Podle Kische nebyly mezi nimi výjimkou ani sebevraždy a srdeční slabosti, které v době enormního vypětí postihovaly i některé brance a jejich blízké.
Výjimečný stav
Aby byl zajištěn klidný průběh mobilizace, vyhlásil císař výjimečný stav. V důsledku něho byla výrazně omezena osobní svoboda každého obyvatele rakouského mocnářství. Zredukován byl tisk či telefonní a telegrafní spojení, zrušeno bylo listovní tajemství a porotní soudy. Civilní osoby měly nadále podléhat vojenskému soudu. Za těchto okolností začínalo být stále těžší být nadšený pro válku. Někteří z vojáků si začali na uniformu připínat černou stužku a především v Českých zemích, které celkově oproti Rakousku válku daleko méně vítaly, se začaly množit nespokojenost a protesty.
Temná budoucnost
Dne 28. července vyhlásil císař svým proslulým manifestem „Mým národům“ válku Srbsku. O tři dny později 31. července byla mobilizace rozšířena na všeobecnou a do poloviny srpna byli všichni rakousko-uherští muži do čtyřiceti dvou let na frontě. Starší ročníky musely narukovat k domobraně a mladší, které zatím mobilizaci unikly, tušily, že si pro ně válka přijde v nejbližších měsících a letech.