Miombé Forest Project
Již během spolupráce na projektu Odhalení uvažovali zoologové komentující události v pavilonu o tom, že by se část vybraných prostředků mohla využít na podporu záchrany goril v Africe. Jako nejvhodnější se jim zdála angolská provincie Cabinda, součást západoafrického pralesního komplexu Miombé. Získat aktuální informace o této oblasti je ovšem nesmírně složité, protože tu není až na naprosté výjimky žádný turismus (mimoangolští návštěvníci se rekrutují jen z pracovníků olejářských společností a čínských investorů a exportérů). Ani na internetu nejsou dosažitelné žádné údaje o infrastruktuře, aktuálních aktivitách separatistů, stavu ochrany přírody, kácení pralesů, přítomnosti goril a dalších vzácných zvířat atd. Proto jsme se do Cabindy vypravili.
Angola - neznámá země
Angola je obrovský stát ležící na jihozápadě Afriky (více informací na http://www.rozhlas.cz/angola/udaje/_zprava/93113). Bývalé Československo a Angolu odedávna spojovalo přátelství, na našich školách studovaly tisíce Angolanů a ani dnes není problém potkat zde daleko za rovníkem česky mluvící domorodce. I z tohoto důvodu je logické, že se Angola stala v loňském roce (občanská válka skončila v roce 2002) jednou ze zemí, kam bude z České republiky směřovat pomoc určená rozvojovým zemím.
Česká podpora projektům mířícím do Angoly, a zvláště možnost pracovat v zemi, kde v předchozích několika desítkách let vzhledem k občanské válce nebyl jakýkoliv výzkumný projekt myslitelný, je jedním z důvodů, proč vznikla myšlenka na založení projektu s pracovním názvem Miombé Forest Project.
K vlastní Angole patří ještě jedna malá severní provincie, oddělená cípem Demokratické republiky Kongo. Jmenuje se Cabinda a je z mnoha ohledů zcela jiná než vlastní mateřská země. Angola je nechvalně proslulá tím, že je zde stále umístěno nejvíce nášlapných min na světě. (Jedná se o pozůstatek z občanské války, se kterým se bude země vypořádávat ještě desítky let, a který významně omezuje jakoukoliv terénní práci ve vnitrozemí.) V Cabindě se údajně nikdy žádné miny nekladly! Zato zde ještě nebylo uzavřeno trvalé příměří mezi skupinami separatistů a vládou. Hlavním důvodem je jistě to, že Cabinda má při pobřeží bohatá naleziště ropy a dalších nerostných surovin. V pondělí před naším příjezdem bylo podepsáno dočasné příměří a všichni věří, že se i zde situace brzy uklidní.
Cabinda je zajímavá také tím, že její velkou část pokrývá tropický prales zvaný Miombé. Táhne se v širokém pásu západní Afrikou od Gabonu na severu přes obě konžské republiky právě po Cabindu, která tvoří jižní okraj území. Tento primární tropický prales patří k nejcennějším původním africkým územím a je domovem celé řady vzácných a ohrožených druhů zvířat, včetně nížinných goril, šimpanzů, slonů atd.
V Cabindě v současné době vzhledem k vnitropolitické situaci nepůsobí žádný výzkumný projekt, směřující k celkové ochraně a managementu pralesa, či výzkumu a záchraně ohrožených druhů zvířat. Jedinou výjimkou je izraelská primatoložka Tamara Ron (více o jejích výzkumech najdete na http://www.berggorilla.org/english/gjournal/texte/30cabinda.html.
Luanda - hlavní město Angoly
Luanda je obrovská metropole (během občanské války se do města stáhly přes 4 miliony lidí, což je téměř třetina všech obyvatel země), která nezapře portugalskou nadvládu, trvavší několik století. Překvapuje širokými ulicemi, patrovými domy, obchody, ale také do očí bijícími kontrasty mezi početnou (ale menšinovou) vrstvou bohatých a většinou velmi chudých lidí. Angola je pro návštěvníka z České republiky zemí nezvykle drahou - ceny za ubytování i potraviny jsou průměrně 3 x vyšší než u nás. Místní měna se jmenuje kwanza (podle velké řeky ve středu země) a aktuální kurz v době naší návštěvy byl 800 Kw za 1 USD. Levný je zde pouze benzín - 40 Kw/litr.
Ve městě neexistuje veřejná autobusová doprava, výjimkou jsou jakési modré minibusy, které ovšem nabírají pasažéry dle našeho pohledu náhodně a zjistit cíl, kam vozidlo míří, je také velmi těžké. I proto, že jediným jazykem, kterým 99% procent Angolanů mluví, je portugalština (angličtina není použitelná). Bez znalosti portugalštiny, nebo bez portugalsky mluvícího průvodce je pobyt v této zemi nemožný. Funkční není údajně ani taxislužba (v Luandě existuje jediná společnost, dočkat se vozu je někdy nadlidský výkon).
Provincie Cabinda
Do Cabindy se lze dostat jen letecky, neboť území patřící Demokratické republice Kongo a hlavně delta řeky Kongo, které Cabindu oddělují, jsou pozemní cestou zřejmě nepřekonatelné. Na vnitrostátní trase létá několik společností a cesta byla vcelku bezpečná. Cabinda je proti Luandě mnohem menší a úhledně působící město. Překvapivé bylo, že na nás přímo na letišti čekaly dvě limuzíny od guvernéra a naše první kroky mířily přímo do guvernérského paláce.
V guvernérském paláci nás vzhledem k přítomnosti velvyslance ČR v Angole, pana Roberta Kopeckého, přijalo jako oficiální delegaci několik vysoce postavených úředníků včetně viceguvernéra provincie. Všichni s velkým zájem vyslechli záměry projektu, které prezentoval pan Miloslav Jirků z Vysoké školy veterinární v Brně a vyslovili mu velkou podporu. V Cabindě jsme dostali od úřadu guvernéra k dispozici terénní vůz s řidičem na celou dobu pobytu a navíc nás stále provázel policejní vůz se šesti po zuby ozbrojenými policisty a jejich velitelem. Dále s námi do oblasti Miombé cestoval vedoucí oddělení, pod které přímo spadá ochrana životního prostředí. Překvapivě se ukázalo, že - přestože je ve funkci několik let - i pro něho byla cesta na řadu míst a hlavně do pralesa novinkou.
Postupně jsme navštívili obě velká města v oblasti Miombé - Buko Zau a Belize. V obou nás vřele přijali starostové a další úředníci, kterým Mgr. Jirků opakovaně vysvětloval projekt Miombé Forest, a oni mu vždy přislíbili podporu. Během cesty jsme se dostali až na severní hranici provincie k hranici s DRK, do vesnice Miconje, a dokonce jsme krátce (s povolením) vstoupili i na území této sousední země, což byl mimořádný zážitek.
Během dvou dnů jsme podnikli (vždy přísně střeženi policisty) několik krátkých výletů do pralesa. Místa, která jsme navštívili, byla nepochybně přeměněna alespoň selektivním kácením, nešlo tedy o primární prales. Ten se bude zřejmě nacházet jen v hůře dostupných místech dále na severu. Přesto byly porosty v takovém stavu, že by se v nich dala přítomnost vzácných druhů savců očekávat. Dotazy u domorodých obyvatel bohužel nepřinášely jednotné odpovědi: někteří tvrdili, že gorily neviděli řadu let, jiní, že hlouběji v pralese se vyskytují běžně. Rozhodně se zdálo, že šimpanzi budou (dle našeho očekávání) běžnějšími lidoopy. Důkazem, že se zde vyskytují pralesní sloni, byl nález čerstvého trusu.
Bohatost a hlavně nedostatečná znalost celého regionu i místními odborníky byla velmi překvapivá a je obrovským příslibem pro budoucnost projektu. Po celou dobu s námi cestoval také Pedro Vaz Pinto z Katolické univerzity v Luandě, významný a uznávaný místní zoolog. I pro něho byla cesta do Cabindy první a velmi nám děkoval za možnost cestovat s námi po provincii a navštívit pro něho jinak těžko dostupné oblasti. Jako ornitolog byl nadšený z pozorování řady vzácných druhů ptáků - on sám mnohé viděl poprvé. Navíc - alespoň podle dostupné literatury - jsme zde pozorovali jeden druh zoborožce vůbec poprvé v Angole a jeden druh vlhy poprvé od roku 1877! To neznamená, že bychom měli takové štěstí, ale že zde už desetiletí přírodu nikdo nezkoumal. Vědecký tým by mohl během měsíčního pobytu získat mimořádné výsledky ze všech oborů.
V jednom místě cestou ze severu zpět do Buko Zau jsme zabočili ze silnice jakousi novou lesní cestou k údajně jediné zatím stanovené cabindské rezervaci (v provincii není žádné jiné chráněné území), ve které se chrání hlavně původní lesní porosty. Vrtalo nám hlavou, proč do rezervace vede poměrně široká a kvalitní cesta, vytvořená a upravovaná bagrem. Mnohé odbočky do obou stran bohužel svědčily o tom, že - rezervace nerezervace - se zde těží dřevo. Místní odborník na životní prostředí se nás snažil přesvědčit, že se zde jen stahují staré padlé stromy (to mu zřejmě někdo řekl), aby se rezervace vyčistila. Na naše naléhání jsme po cestě pokračovali dále a dorazili až na velkou vykácenou mýtinu, kde se naše obavy naplnily. V oblasti se skutečně zřejmě neomezeně těží dřevo a odpovědní pracovníci o tom nemají tušení.
Pozitivní ovšem bylo, že těžba není tak intenzivní jako v jiných pralesních oblastech Afriky. Za dva dny jsme totiž potkali jen jeden nákladní automobil naložený kmeny.
Před odletem z Cabindy jsme se náhodně dozvěděli, že u moře žije starší Portugalec, který vlastní gorilu, šimpanze a další zvířata v jakési malé zoo. Ihned jsme se za nim vypravili. Bohužel, mládě gorily si před týdnem odvezli jistí Brazilci. Přesto jsme byli překvapeni, že v bizarním zvěřinci má dva malé šimpanze, dva kočkodany, asi sedm pralesních červených prasat štětkounů a asi pět malých antilop několika druhů. Smutné bylo, že všichni kopytníci byli v pralese odchyceni do ok a měli buď zcela amputované, či alespoň poškozené a zdeformované části končetin. Byl to smutný pohled. Majitel zvířat, zvaný Salazar, tvrdil, že zvířata vykupuje od lovců, aby je zachránil. Nebyl důvod mu nevěřit.
Pro celý projekt bylo - jak povrdil Mgr. Jirků - nesmírně důležité zjištění, že jak mládě gorily, prodané před týdnem, tak malí šimpanzi pocházejí z angolské strany Miombé Forest a že tam tedy skutečně stále žijí. K jejich případnému dohledání v projektu bude nutné ovšem mnohem více času, než jsme měli k dispozici, a hlavně pomoc domorodých stopařů a lovců.
Zpět v Luandě
Den před odletem jsme se v doprovodu velvyslance pana Roberta Kopeckého a jeho zástupce pana Petra Kvačka vypravili do Národního parku Quicama asi 60 km jižně od Luandy. Toto území bylo za občanské války zcela zbaveno zvířat, ovšem ráz krajiny se nezměnil a je úchvatný. Obrovské vzrostlé baobaby střídají stromové pryšce a další tropické savanové rostliny. Do parku bylo v posledních letech dovezeno z namibijskéno NP Etosha stádečko přímorožců, několik žiraf a údajně i další antilopy. Park se tedy postupně zazvěřuje a jistě se do budoucna stane vyhledávaným turistickým místem.
Zážitkem byla také zastávka při pobřeží, kde se zvedá pískovcová stěna erodovaná po staletí větrem a deštěm do zcela originální struktury a tvarů. To je možné obdivovat na fotografiích. Bohužel, na vztah místních obyvatel k jedinečné kráse země ukazují nejen tuny odpadků, ale třeba i osobní automobil shozený přímo mezi pískovcové výstupy na zdejším nejkrásnějším místě.
