Midraše vysvětlují Tóru z hlediska židovské víry a etiky

Židé jsou též nazýváni "národem Knihy", národem Tóry, neboť s naučeními Písma spojovali po všechny generace svůj život. S Tórou žili a umírali a její obsah, hebrejský biblický kánon, také odnepaměti komentovali. Tak se postupně utvořil Talmud, záznam ústní tradice Izraele, a tak také z moudrostí dalších učenců vznikla díla zvaná midraše. Právě tomuto druhu tradiční židovské náboženské literatury je věnován následující příspěvek.

Slovo "midraš" je odvozeno od hebrejského kořene „daraš“, které znamená „zkoumat, studovat“, a přeneseně tedy „vykládat, interpretovat“. Slovo midraš je ostatně zachováno v ještě jednom spojení – „bejt ha-midraš“, které znamená „studovna“.

Cílem bohaté midrašické literatury vždy bylo vysvětlovat Tóru z hlediska židovské víry a etiky. Texty, které se zabývaly biblickým zákonodárstvím, dostaly jméno „midraš halacha“, ale v židovské tradici daleko více prosluly midraše jiného druhu: texty založené na příběhu, podobenství, zvané „midraš agada“. Jejich učení mělo charakter mravoučný, ale též útěšný, nábožensky povznášející.

Známé příběhy Bible dostaly mnohdy v midraších novou, folklórní podobu, v níž dějiny Izraele vystupovaly jako jedno velké, nikdy nekončící zjevení Boží lásky a spravedlnosti.

Midraš se stal Židům nevysychajícím pramenem, který tišil žízeň národa vyhnaného z vlasti po slovu živého Boha. V nepřátelském prostředí diaspory posiloval víru v zaslíbení daná praotcům, ale stal se též význačným dokladem dobového židovského myšlení. Tak tomu bylo především ve 3. století, kdy ve Svaté zemi vznikly nejvýznamnější příběhové midraše.

Nejznámějšími se staly midraše k jednotlivým biblickým Knihám Mojžíšovým zvané souhrnně Midraš raba. Prosluly však též midraše k tzv. Pěti svitkům: biblickým knihám Píseň písní, Rut, Pláč Jeremiášův, Kazatel a Ester.

Ke knize Kazatel se váží i podobenství, kterým povídání o midraši můžeme konkrétněji ilustrovat. K verši „jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel,“ rabi Geniva řekl:

„S touto moudrostí je tomu jako s liškou, která přišla k vinici obehnané ze všech stran zdí. Jenom jeden otvor v ní byl. Liška se jím snažila dostat do vinice, ale neprotáhla se. Co učinila? Tři dny nejedla, aby zeštíhlela, a pak se protáhla dovnitř. Najedla se hroznů, jak jen mohla, ale ztučněla, a když chtěla vinici opustit, nemohla se protáhnout otvorem ven. Znovu tedy tři dny nejedla, až byla hubená jako předtím, než do vinice vstoupila. Když z ní nakonec vyšla, pohlédla zpět na plody za zdí a řekla: ´Vinice, vinice, jak jsi krásná a jak jsou tvé plody dobré. Vše, co k tobě patří, je skvělé a okouzlující, ale jaký je z tebe nakonec užitek? Jak do tebe vstupujeme, tak tě také opouštíme. A stejně je tomu se světem, ve kterém žijeme.´“

Verš „jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází“ komentovali v midraši také další rabíni. Řekli:

„Člověk vstupuje do tohoto světa s křikem a pláčem a opouští tento svět s křikem a pláčem. Vstupuje do tohoto světa s láskou a obklopen něhou a opouští tento svět zahrnut láskou a něhou. Vstupuje do tohoto světa, aniž by o tom věděl, a opouští ho, aniž by o tom věděl.“

A významný talmudický učenec rabi Meir učil:

„Když člověk přichází na svět, jeho ruce jsou otevřeny, jako by říkaly: Celý svět mi patří, bude mi dědictvím. A když člověk tento svět opouští, jeho ruce jsou sevřeny, jako by říkaly: Nic jsem v tomto světě nezdědil. A proto král Šalomoun řekl: ´Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel.´"