Mezi gorilami

21. duben 2009

"You stay here. Don't move," šeptala do hlasitého pokřiku Daniela. "It's OK, you just don't move," opakovala a mně proběhlo hlavou, že Khalil se navzdory jejímu prvnímu pokynu asi zkusil s kamerou pootočit doprava, aby snímal místa přede mnou. Zvláštní, že mně napadlo zrovna tohle. Dál jsem seděl v podřepu a začal uvažovat, jestli můžu pokračovat v šeptaném komentáři do mikroportu. Párkrát jsem si tuhle situaci snažil představit a vždycky jsem skončil u toho, že začnu v panice utíkat - což by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat. Před pár vteřinami se méně než deset, snad jen pět metrů přede mnou zastavil ve výhružném postoji svalnatý stříbrohřbetý samec gorily nížinné. Makumba.

Samozřejmě to bylo nedorozumění. Nedopatřením jsme se s německou zooložkou Danielou Hedwigovou, Khalilem a baAckými (čti bajackými) stopaři dostali mezi Makumbu a dvě z jeho samic. Byla to asi Bombe, kdo spustil povyk. Co už pak Makumbovi zbývalo? Ale ne, zas úplně bych to zlehčovat neměl a přiznávám, že až ex post mi začalo docházet, jak silný to byl zážitek...

Do campu Bai Hokou jsme dojeli po asi půldruhahodinové cestě z Bayangy. Měli jsme štěstí, že cestou jsme nemuseli odklízet ani jediný strom vyvrácený pralesními slony, což je tady spolu s bahnem nejběžnější dopravní komplikace. Bai Hokou je výzkumný camp, který sestává z asi patnácti dřevěných domků, a slouží k výzkumu goril nížinných, konkrétně tedy hlavně Makumbovy skupiny, i když se pracuje také na habituaci další tlupy goril nížinných. V campu jsme kromě místních pracovníků a baAckých stopařů zastihli právě Danielu. Od Angelique (Todd) jsme o ní věděli, ale přesto mě její přítomnost trochu překvapila. Dívka v campu uprostřed tropického deštného lesa velí stopařům a denně vyráží do terénu nahrávat hlasy goril... "Můžeme vyrazit za dvacet minut," prohlásila, když jsme se seznámili a když jsem si zapsal základní údaje o Makumbově skupině.

Bai Hokou

Kdo je kdo v Dzanga Sangha
Habituovaná skupina nyní čítá 11 goril nížinných. Makumba - vůdčí stříbrohřbetý samec a otec všech mláďat; jeho jméno znamená v baAka "nejrychlejší".
Mopambi - matka samiček Mai (5 let) a Bokaty (3 roky); ze všech tří dospělých samic je nejvíce habituovaná; ve tváři se prý trochu podobá šimpanzovi; jméno má po druhu stromu.
Malui - matka ročního samečkaTembo a čtyřletého Mossoko, který se prý pořád cpe; o Malui se říká, že je agresivní, krásná a ušatá.
Bombe (čti bombi) - matka dvouapůlletého Mobangiho a pětiletého Esekerenteho; je agresivní a přitom bojácná.
Kunga - desetiletý černohřbetý samec.

Pohyb v lese má striktní pravidla. První jde baAcký stopař, pak výzkumníci (nebo návštěvníci jako jsme my) a skupinu uzavírá opět BaAk. Je nutné jít těsně za sebou a hlavně potichu, aby BaAkové slyšeli každé šustnutí. To hlavně kvůli slonům, kterých je v Dzanga Sangha na tisíce a kteří jsou smrtelně nebezpeční. Proto také nejde chodit do lesa za deště, kdy se sloni stahují z mýtin do porostu a kdy (a to hlavně) by je BaAkové neslyšeli. O BaAcích, kteří vám asi budou známější jako Pygmejové, ještě napíšu, ale uchvátila mě jejich schopnost pohybu, orientace a vůbec života v džungli.

Naše první cesta lesem za gorilami trvala myslím asi čtyřicet minut. Minuli jsme mýtinu, na níž byl (tentokrát) jen jediný slon, zuli se a bosi šli vodou a posléze jsme se dostali do hustého porostu. Stopaři začali pomlaskávat. "To aby gorily věděly, že jim nehrozí žádné nebezpečí," vysvětlila nám Daniela, "jsou na tenhle zvuk zvyklé." Po chvíli jsme se setkali s dalšími BaAky a pokračovali směrem, který nám ukázali. Gorily jsou skoro pořád (ve dne) pod dohledem - vlastně došlo na střídání služeb.

Bokata šel vodou jako jediný jen po dvou - a ještě se ohlížel po "tetě" Bombe

Brzo jsme uslyšeli a vzápětí uviděli první gorilu. Samotný Makumba! Byli jsme v Africe, pár metrů od stříbrohřbetého samce gorily nížinné, v přírodě, beze skel, mříží nebo vodních příkopů! Nedoufal jsem, že se mi někdy něco takového podaří zažít - a mrzí mě, že ten pocit nedokážu pořádně popsat... Ale pocit tak silný a intenzivní se myslím dá zažít jen párkrát v životě... (Zvlášť když ho po nějakých deseti minutách umocní zážitek, který jsem popsal v úvodu.) :-)

Postupně se objevovali a v hustém křoví zase mizeli další příslušníci Makumbovy rodiny, mláďata šplhala do korun stromků. Skupina byla stále v pohybu a po nějaké době nám zmizela z očí, stopaři si však byli vědomi polohy jednotlivých goril a vyvedli nás na mýtinu. Snad už po minutě vystoupila z křovin Mai a zastavila se před ploškou zasypanou motýly. Přemýšlivě je sledovala a pak s jakýmsi zalíbením vstoupila mezi ně... Ale to už nás stopaři vedli obuté přes říčku: "Jde Makumba!" Nejprve se však přebrodilo několik jiných příslušníků skupiny. Jak můžete vidět na fotografii, nejefektněji (protože po dvou a s velmi vážným výrazem) malá Bokata... Téměř současně s ní přešel říčku Makumba. Je impozantní - ale v zájmu objektivity musím uvést, že jistě není větší než Richard a jeho hmotnost bych odhadoval dost hluboko pod 200 kilogramů. To mu ale neubírá na velikosti. Ostatně stvrdil ji před několika dny, když svou skupinu uhájil před cizím samcem...

Mai vstoupila mezi sedící motýly

"Máte neuvěřitelné štěstí," šeptala Daniela, "takhle do otevřeného prostoru vyjdou tak jednou za čtyři týdny. A vy je vidíte hned napoprvé!" Ale to byl teprve začátek a štěstí jsme kupodivu měli ještě mnohem víc...

(Samozřejmě o tom všem napíšu podrobněji a dáme sem i video - ovšem až se vrátíme do Evropy. Naše africká cesta pokračuje a s Makumbou a jeho rodinou se prozatím rozloučíme. Tento článek - podobně jako video odeslané z Bai Hokou přes satelit - berte jako závdavek toho, co ještě přijde. ;-)

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio
Projekt Odhalení