Mein Kampf. Příběh jedné knihy
„Mein Kampf“ je asi nejhůře proslulá kniha v dějinách. A přece se měla číst víc a pozorněji. Už roku 1925 Hitler do svého opusu vepsal téměř vše: boj za velké Německo a čistou rasu stejně jako nenávist k Židům, komunistům i demokratické Evropě. Osud "nacistické bible" popsal ve své knize nazvané „Mein Kampf. Příběh jedné knihy“ mladý francouzský spisovatel a dokumentarista Antoine Vitkine. Poznámku k tomuto dílu, které v češtině vychází pouhý rok po originále, napsala Alice Horáčková.
Vitkin o Hitlerově pamfletu neopakuje, co je známo, těžiště jeho knihy spočívá hlavně v poválečném období. „Mein Kampf“ totiž zdaleka nezemřel se svým autorem. Třeba v Turecku se jeho nové vydání v roce 2005 vyhouplo do čela bestsellerového žebříčku a za několik měsíců se ho prodalo na 80 000 výtisků. I po tvrdém protestu Německa se kniha dá stále sehnat v bazarech, pouličních stáncích či přes internet. Podobně jako v Sýrii, Indii, Indonésii, Egyptě, Saúdské Arábii, Íránu či Iráku. Před třemi lety se „Mein Kampf“ vystavoval na káhirském knižním veletrhu, v Indonésii se třikrát dotiskoval.
Na konkrétních příkladech Vitkine dokládá, že arabský a muslimský svět čte Hitlerův pamflet bezmála jako seriózní pojednání o sionismu. Bez obalu to formuluje egyptský islamistický intelektuál Montasser al-Sajíd: "Je důležité znát Hitlerovo stanovisko, protože Židům strhává masku. Ta kniha umožňuje čtenáři, a zejména muslimovi poznat svého nepřítele."
Vitkine tak křesá ze staré knihy nečekaně novou perspektivu, pozoruhodný text o současném extremismu, dvojakém přístupu Němců k minulosti i zákrutech knižního trhu. Cituje nacistické dokumenty, poválečné statistiky, filosofku Hannu Arendtovou i autora Hitlerova životopisu Američana Kershawa a přitom šikovně rozvolňuje žánr, který těká mezi historickým spisem, esejem a reportáží.
"Kdybych věděl, že se stanu kancléřem, nenapsal bych Mein Kampf," svěřoval se Hitler svým spolupracovníkům krátce po uchopení moci. Obával se, že ve své knize vyzradil příliš mnoho. Ostatně i proto byl jeho spis pro zahraniční vydání cenzurován. Ve Francii ho nacisté dokonce zařadili na seznam zakázaných knih - vedle děl Thomase Manna či Sigmunda Freuda.
S tím se pojí i další zajímavá otázka: Nakolik četli a znali „Mein Kampf“ sami Němci? Podle některých názorů těch dvanáct milionů výtisků, které se do roku 1945 v Německu vydaly, jen tiše spočívalo na poličkách, aniž je někdo otevřel. Vitkine má však protiargumenty: výpůjčky z knihoven i všeobecnou účinnost propagandy.
Hitlerův „Mein Kampf“ se současně dával jako dárek ke svatbám i na odchodnou do důchodu, vycházel v úpravě pro slepce, citoval se v tisku, četl na srazech Hitlerjugend, úryvky z něho se objevovaly na páskách na rukávy.
Vitkinova kniha „Mein Kampf. Příběh jedné knihy“ nedává odpověď na všechny otázky. Zcela jistě však mnohé otevírá.
