Marie Tumlířová: Náš úkol v Národním shromáždění (24. 11. 1936)

Marie Tumlířová (1889–1973) se roku 1921 po absolvování oboru zemědělského inženýrství na pražském Českém vysokém učení technickém stala první doktorkou technických věd nejen v českých zemích, nýbrž i ve střední Evropě, ačkoliv na gymnáziu maturovala až v osmadvaceti letech. Nejplodnější období jejího veřejného působení spadá do let první republiky, kdy rozvíjela výzkumnou práci v oborech drůbežnictví a sociologie venkova, přednášela na mezinárodních kongresech, promýšlela postavení ženy ve společnosti a hojně publikovala v zemědělských a ženských časopisech. Vedle toho působila jako úřednice na Ministerstvu školství a národní osvěty a roku 1934 byla za zesnulého agrárnického poslance Adolfa Prokůpka zvolena do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Tam působila až do roku 1939, ač po rozpuštění agrární strany na podzim 1938 již jako poslankyně Strany národní jednoty.

V  letech okupace se Tumlířová stáhla do ústraní a vzhledem k tomu, že po druhé světové válce již agrární strana nebyla obnovena, do veřejného života se už nevrátila. Po únoru 1948 odešla do exilu a byla činná v exulantských spolcích. V padesátých letech působila jako redaktorka mnichovského Rádia Svobodná Evropa (pod pseudonymem Maria Chaloupecká) a každou středu se zde věnovala problematice (zvláště venkovských) žen v komunistickém Československu.

Při promlouvání do exilových rozhlasových mikrofonů mohla Tumlířová navázat na zkušenosti z let 1926–1940, kdy intenzivně spolupracovala s československou rozhlasovou společností Radiojournal. Tehdy se zapojila do vysílání dvou dílčích redakcí („rozhlasů v rozhlase“), které uspokojovaly kulturní, hospodářské, politické a vzdělanostní zájmy dvou skupin posluchačů a měly k těmto účelům na první pražské stanici každý týden vyhrazenu určitou časovou kvótu. První redakcí byl tzv. zemědělský rozhlas, který se (od r. 1925/1926) snažil přispět ke zvýšení kulturní, informační a vzdělanostní úrovně venkova a napomáhat zkvalitňování zemědělské výroby. Tumlířová pro zemědělský rozhlas připravila řadu přednášek, jež se zabývaly problémem migrace venkovského obyvatelstva do měst i postavením žen na venkově.

Od třicátých let Tumlířová stále více spolupracovala s druhou redakcí, tzv. rozhlasem pro ženy, který vznikl roku 1932 a vedle traktování témat domácího hospodaření či výchovy dětí cílil především na  posilování ženského sebevědomí, vzájemné ženské solidarity a úsilí o emancipaci. Jedním z takto laděných pořadů byl například rozhlasový cyklus z roku 1937 Naše první doktorky, v němž české intelektuálky vzpomínaly na svá vysokoškolská studia a obtíže, s nimiž se musely při cestě za vzděláním potýkat. Jednou ze vzpomínajících žen byla i Tumlířová, která své dosažení doktorského titulu sympaticky odosobnila s podotknutím, že „je historicky významnou tato skutečnost sama, ne však osoba, která je jejím nositelem.“

Zajímavý byl i rozhlasový seriál Náš úkol v Národním shromáždění z posledních měsíců roku 1936, v němž řada československých poslankyň a senátorek nastínila své představy o tom, co mají ženy přinášet do politiky a jaká jsou specifika jejich politického působení. Vedle Františky Plamínkové, Betty Karpíškové, Emmy Koutkové či Mileny Šmejcové zde tehdy vystoupila i Marie Tumlířová. Ve své přednášce, jíž si lze poslechnout v rubrice Dějiny do uší, nejprve nastínila historický proces, který ženám umožnil politické působení a zvýšil jejich vliv na utváření společenského ústrojí mnoha států. Politicky aktivní žena má podle Tumlířové usilovat o hlubší a organické prorůstání rodiny, domácnosti a jejich potřeb s životem celého národa a státu. V jeho zájmu by proto měla být trvalá péče o politické uvědomování občanek, zatímco žena-politička musí být neustále ve styku s ženami všech vrstev a znát jejich starosti, potřeby a způsob života. V zaujatém, leč místy i nevýrazně deklamovaném projevu dává Tumlířová přednost nestranné politice před politikou stranickou, která podle ní zájmy občana často ohrožuje.

(Text tohoto článku vyšel původně v září 2021 na stránkách časopisu Dějiny a současnost, a to v rubrice Dějiny do uší, která si klade za cíl popularizovat meziválečnou rozhlasovou historii v českých zemích.)