Lvice adoptovala antilopu, člověk lososa
Domorodý stopař ukazuje do trávy savany a turisté přikládají k očím dalekohledy. Chvíli pátrají v porostu před sebou a pak strnou. Nevěří svým očím - ve stínu stromu spí velká lvice a hned vedle ní spokojeně odpočívá maličká antilopa, stočená do klubíčka.
Stopař užaslým návštěvníkům keňské rezervace Samburu tlumeně vysvětluje: "Před týdnem zaútočila tahle lvice na samici přímorožce s mládětem. Matka utekla a už jsme si mysleli, že lvice mládě zabije a sežere. Jenže ona ho adoptovala. Od té doby chodí ten podivný pár všude spolu. Lvice se o antilopu stará jako o vlastní. Viděl jsem, jak bránila mládě i před dotírajícím leopardem."
Spouště fotoaparátů cvakají, videokamery běží na plné obrátky, aby zachytily ten podivný úkaz. "Tamhle je matka mladé antilopy," ukazuje stopař na samici přímorožce postávající opodál. "Čas od času pustí lvice antilopu, aby své mládě nakojila. Ale pak ji zase zažene. No, řekněte, není to osmý div světa?"
Mateřský pud je silný a často i slepý. V tomto případě donutil lvici, aby si osvojila svou obvyklou kořist. Člověka napadá, jak by asi lvice malou antilopu vychovala. Mohla by ji naučit vše, co potřebuje lehkonohý býložravec k životu v africké savaně? Určitě ne!
Jenže i člověk se ocitá v roli pěstouna cizích tvorů. V dobré víře se ujímá ohrožených živočichů a někdy se přitom chová jako lvice zaslepená mateřskou láskou. Za ukázkou takového "slepého omylu" se vydáme na druhý konec světa, ke křišťálově čistým vodám stékajícím k Pacifiku ze Skalistých hor.
Přichází podzim a proti proudu táhne losos kisuč, aby zplodil nové pokolení. Pryč jsou časy, kdy voda jen vřela rybími těly. I lososům hrozí vyhubení a kisuč už se dostal na seznam ohrožených druhů. Když se malí kisučové vylíhlí na horním toku řeky vracejí zpátky do oceánu, zdá se být vše v pořádku. Jejich hejna jsou stejně početná jako před lety. Rybám přichází na pomoc člověk.
Není to jednoduché. Lososi chovaní v sádkách se nejprve podrobí genetickým analýzám. Rodičovské páry jsou sestavovány tak, aby si budoucí generace kisučů udržely co největší genetickou různorodost. Malí lososi přicházejí na svět v umělých líhních a vyrůstají v dostatku a v bezpečí. Zpět do řek se dostává přičiněním ochránců přírody tolik ryb, že se dokonce uvažuje o vyškrtnutí lososa kisuče ze seznamu ohrožených druhů.
Opravdu ale člověk napravil, co napáchal? Utěšenost stávajícího stavu je stejně ošidná jako klidný spánek malého přímorožce vedle adoptivní lví matky. Pečlivá pozorování odhalila, že lososi z umělých líhní nejsou plnohodnotnou náhražkou za kisuče zplozené ve volné přírodě. V bezpečí líhně si ryby nevypěstují potřebné obranné reflexy a po vysazení do řeky se stávají snadnou kořistí přirozených nepřátel. V nadbytku potravy dodávané člověkem se lososi nenaučí lovit a v řece strádají hladem. Úmrtnost uměle odchovaných kisučů je neúnosně vysoká.
Vyhráno nemají ani ryby, které těmto nástrahám uniknou. Ukazuje se, že genetické testy nenahradí přirozený výběr. Ryby zplozené rodiči vybranými na základě analýz dědičné informace se životaschopností zdaleka nevyrovnají "divokým" kisučům. V přírodě si samice vybírá pro tření samce podle kritérií ověřených bezpočtem generací a těm se současná genetika nevyrovná.
Kisuči tak stále čelí hrozně vyhubení. Snad je ale čeká lepší osud než malého přímorožce, který se těšil podivné lví péči jen dva týdny. Jednoho parného odpoledne vedla lvice své adoptivní mládě k řece a zmožena neustálou péčí o malou antilopu tvrdě usnula. Velký lví samec na tuhle chvíli čekal a v nestřeženém okamžiku malou antilopu jediným výpadem usmrtil. Adoptivní matka řádila po probuzení jako zběsilá, ale bylo pozdě. Od té doby ji v rezervaci Samburu nikdo neviděl.
Doufejme, že pro zvířata, která vzal do své adoptivní péče člověk, pozdě není a že jednou nebudeme z osudu kisučů ze Skalistých hor stejně zoufalí jako lvice truchlící nad potrhanou mrtvolkou malé antilopy.
