Krize ve východní Evropě
Přišla k nám vážná ekonomická krize, anebo se tomu nejhoršímu vyhneme. Na tuto otázku stále existují dvě odpovědi, obvykle podle toho, jaké kdo zvolí argumenty a na jaký sektor národní ekonomiky se soustředí. Nejistota dvanáct měsíců poté, co se o krizi začalo mluvit, je důkazem neschopnosti politických a odborných elit vysvětlit veřejnosti, co se vlastně děje. Jde sice o obtížné téma, na druhé straně však je mimořádně důležité, protože se při něm rozhoduje o hmotném blahobytu na řadu příštích let.
Pokud se člověk zajímal v uplynulém týdnu o průběh krize, tak si povšiml několika prohlášení středoevropských politiků či zástupců centrálních bank. Dali si záležet, aby vysvětlili všem zahraničním finančním investorům, že jejich země nejsou součástí středovýchodní Evropy a že na ně tedy nemají hledět s nedůvěrou, s jakou se na tento evropský region v poslední době pohlíží.
Hlavními tenory v chóru písně "Nejsme jako oni" byli Poláci a Češi, kteří se chtěli distancovat od zemí, kde jsou finance v očividném rozvratu, tedy od Maďarů a Rumunů. Nelze vyloučit, že se výsledek dostavil, protože zlotý i koruna se udržely na kurzové úrovni z počátku týdne, zatímco forint oslabil o pět procent a tím dosáhl rekordního minima 315 forintů za euro. Jestli ovšem tohle měl být požadovaný výsledek, tak intervence tolik úspěšná nebyla.
Dalo by se říct, že udržet měnu na určité kurzové úrovni dává smysl. Pokud by se měny propadly více, vyrostla by nedůvěra investorů a také zahraniční dluhy by se hůře platily.
Ve skutečnosti o nic nejde a celé to napjaté sledování kurzů tak trochu připomíná honění koťat za vlastním ocasem. Střední Evropa totiž stojí před důležitějšími problémy, případně riziky a kurzy měn na tom sotva mohou něco změnit. Naopak jen kopírují vývoj v důležitějších oblastech. Problém je prostě v tom, že se mění ekonomické prostředí, pro nás bohužel nepříjemným způsobem. Například lipský profesor Gunther Schnabl - vedle jiných západoevropských expertů - připomíná, že celý region střední a východní Evropy prošel v posledních letech nadmíru dynamickým růstem. Ovšem tento růst byl zajištěn přílivem zahraničního kapitálu a také zadlužováním v cizích měnách. Češi jsou jedním z nejméně zadlužených východoevropských národů a jejich potíže by mohly být menší, v každém případě však platí, že jsou závislí na zahraničních investicích, i když jejich příliv dosud dokázali kompenzovat rostoucím exportem.
Jednou větou, ve východní Evropě se nafoukla investiční bublina a tato bublina praskne, možná už praskla.
Z toho vyplývá problém, že žádné investice z ciziny už nepřijdou, případně v daleko menší míře. Těžko předpovědět, který z východních národů se během investičního boomu dokázal vypracovat natolik, aby obstál v nadcházející krizi bez vážných ztrát.
Profesor Schnabl připomíná, že úplně stejnou zkušenost už před deseti lety zaznamenaly východoasijské trhy. Tamní krize ovšem měla tu výhodu, že ji neprovázely potíže celého globálního hospodářství. Zřejmě platí, že ani východoevropské trhy nemohou proti nadcházejícím potížím nic dělat, východiskem by mohlo být přijetí společné evropské měny, která zaručuje větší stabilitu, než prostředí kurzovými poryvy stíhaných národních ekonomik. Ovšem kdo nestihl euro přijmout do začátku roku 2009 jako Slováci, pro toho už je nejspíš pozdě. Na otázku, jestli máme krizi, je tedy odpověď k dispozici. Ano, krize nás už zasáhla, teď se jedná pouze o to, jak hluboký ten zásah bude. Je jisté, že přitom zkrachují mnohé rodinné i podnikové rozpočty, do rizika se dostávají i rozpočty států. Až krize skončí, bude možné bilancovat škody.
Ovšem samotná debata o tom, jestli krize je či není, má své slabiny. Dokonce by se dalo říct, že je v některých ohledech škodlivá a dokonce tím škodlivější, čím déle ještě potrvá. Během krize je totiž třeba něco dělat, i když se tím samotná krize neodvrátí.
Jedno je totiž jisté: krizí nekončí život a dokonce ani evropská prosperita. A už dnes je zásadní otázkou, do jaké míry se na ní budou jednotlivé východoevropské státy podílet. Nejčastější radou, kterou ekonomové ve světě obtěžují politiky, je dnes doporučení, aby se změnily národní ekonomické strategie. V Americe se tato změna stala heslem prezidenta Baracka Obamy, stejná doporučení jsou adresována německé kancléřce Angele Merkelové, v případě málo výkonných jihoevropských ekonomik jde už o otevřené výhružky, že beze změny směru bude zle.
V tom se liší střed a východ Evropy, že zde žádné takové výzvy ke změnám ještě nezazněly. Má to svou logiku: v tak nejistém prostředí nejde ani předvídat, jak silně krize zasáhne. A když není jasné, co s námi bude za pár měsíců, pak se jen těžko plánují nové strategie. Je ovšem jisté, že střední a východní Evropa budou novou ekonomickou politiku potřebovat víc, než země z jiných regionů.
Otázka zní jasně: Se zahraničními investicemi už to žádná sláva nikdy nebude, na čem tedy budeme stavět svou příští prosperitu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
