Korachova opozice proti Mojžíšovi a Áronovi
Nastávající šabat 23. června se bude v synagógách číst pravidelný sobotní oddíl Tóry, který sestává z 16. – 18. kapitoly Čtvrté knihy Mojžíšovy.
Náš oddíl pojednává o jedné z velmi dramatických částí Tóry - o vzpouře Koracha. Můžeme se pozastavit nad tím, že se tomuto muži podařilo přivést na svou stranu 250 předáků pospolitosti, kteří společně s ním vystoupili jako opozice proti Mojžíšovi a Áronovi. Přitom Mojžíš s Áronem byli ustanoveni za vůdce synů Izraele samotným Hospodinem.
Korachovo tvrzení, že celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich, bylo pravdivé. Otázkou však je, jak se zachovat, je-li tvrzení pravdivé, ale úmysly, které k tomuto tvrzení vedly, jsou špatné.
Koracha lze přirovnat k mnoha současným politikům. Svým vystupováním jakoby bojoval za celý národ. Na oko byl ochoten dát v jeho prospěch všechny své síly. A jeho demagogicky podbarvená slova zapůsobila. Hle, to je opravdový vůdce lidu, a ne to staré zkostnatělé vedení, v jehož čele stojí Mojžíš! Tak jistě uvažovalo mnoho významných mužů a přidalo se na stranu vzbouřenců. Nikdo z Korachových přívrženců však neprohlédl jeho opravdové úmysly.
Korach, aby získal přízeň lidu, mluvil krásně, plamenně a přesvědčivě – ostatně jako mnozí politici. Když však stanou v čele pospolitosti, rychle zapomenou na své sliby a krásná slova, jimiž klamali lid. Dnes bychom řekli, že Korachova slova zaváněla populismem. Mnozí byli přesvědčeni, že Korach chce vlastně vládu na způsob pozdější demokracie – vládu lidu. Proč by si sám lid nemohl zvolit místo Bohem ustanoveného Mojžíše jiného vůdce? Byla to velmi lákavá představa.
Židovský národ by mohl mít krále, který by byl buď ustanoven prorokem, nebo zvolen lidem Izraele. Korachovi však šlo o něco zcela jiného: Chtěl jen jedno – zbavit Mojžíše vedení a zaujmout jeho vůdčí postavení. A mělo se tak stát bez prorockého souhlasu, bez volby lidu v pravém slova smyslu, které se dovolával.
Koracha a jeho přívržence nakonec stihl trest – zaživa je pohltila země. Hospodin pak dalším zázrakem uklidnil pospolitost. Z dvanácti holí, které předáci izraelských kmenů uložili ve stanu svědectví, pouze jedna, Léviho hůl, na níž bylo napsáno Áronovo jméno, vypučela. Rozkvetla a dozrály na ní mandle. Zázrak se stal důkazem, že vůdčími osobnostmi národa Izraele ustanovil Všemohoucí potomky Léviho, tedy Árona a Mojžíše.
Tóra nás učí, že vůdčí osobnosti musí mít na mysli blaho všech, a ne svůj osobní hmotný a společenský prospěch. Takovými osobnostmi byli právě Mojžíš a Áron. O prvním svědčí Tóra, že byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. O Áronovi hovoří učenec Hilel jako o člověku, který miloval mír, usiloval o něj, miloval lidi a přibližoval je Tóře.