Kobercové roury
Vymýšlíme stále nové metody a náměty, jak gorilám v pražském pavilonu zpestřit každodenní stereotyp. Protože je pro ně největším lákadlem chutná potrava, většina motivačních pokusů se váže právě k ní. Potravu ukrýváme nebo umísťujeme na špatně dostupná místa a sledujeme, jak se k ní gorily dostávají, jak řeší pro ně neobvyklé a neznámé situace. Potravu jsme schovali po pavilonu, zavěsili v košíku na stromy, zabalili jako vánoční dárky.
Dnes jsme se pokusili o něco jiného. Před nedávnem jsem domů kupoval nový koberec a ten mi z prodejny dovezli na dlouhé papírové rouře. Co takhle využít právě kobercové roury jako místo, kam ukrýt potravu? Jsou z pevného materiálu, dostatečně velké, a nebude snadné se do nich dostat. V holešovické tržnici jsme tedy nafasovali tři obří roury, zkrátili je na délku, která se dala převézt autem, nakoupili hromadu ovoce a zeleniny a vyrazili do zoo.
Roury jsme nařezali pilkou na díly dlouhé od 50 do 150 cm. Jejich vnitřní průměr je právě takový, aby se do nich dal strčit a hlavně upevnit pořádný kus melounu, hlávka čínského zelí nebo velký pomeranč, ale malý na to, aby tam gorila strčila ruku. Roury s potravou nacpanou doprostřed jsme umístili do pavilonu a sledovali gorilí rodinku.
Richard záhy zjistil, že deset rour nedokáže shromáždit a ochránit, takže si zvolil lišácky ty menší. Kam dosáhl, tam ovoce vydloubal prsty, a potom začal systematicky roury od kraje trhat či spíše loupat jako domácí rohlík - vrstvu po vrstvě. Trvalo mu dlouho, než přišel na to, že nemá smysl trhat všechny roury, a začal do nich nahlížet jako hvězdář do svého dalekohledu. Komicky probíral jednu po druhé, zdvihal je do výšky a hledal obsah. Podobně jako Richard se chovaly také ostatní gorily s výjimkou Kijivu. Ta už první velkou rouru odnesla na zadní schodiště k únikové věži, a pokud jsme ji přes val mohli sledovat, bez váhání do poloviny roury vykousala otvor a tím potravu vyndala. Jak geniální a rychlé proti nekonečnému trhání roury od okraje.
Kijivu nám svou inteligenci předvedla po chvilce znovu, když se odvážila sundat nejvýše umístěnou rouru. Richard na ni měl také zálusk, ale ze své vrozené obavy z výšek doufal, že mu ji sundá některá ze samic. Jenže Kijivu se nedala a Richard nevěřil vlastním očím. I my jsme byli překvapeni, protože tak odvážné potravní chování jsme u samice neviděli. Kijivu se usadila vysoko ve větvích, rozvážně uchopila dlouhou rouru, nakoukla do ní, potom ve středu vykousala malý otvor a tím rozvážně vybírala chutný obsah. Dnes nás Kijivu všechny nadchla - ve schopnosti řešit tento úkol neměla konkurenci.
